Slavný starověký „mrakodrap“ rozebrali johanité
Mauzoleum známe především jako místo posledního odpočinku Vladimíra Iljiče Lenina. Vraťme se však zpátky v čase a hledejme, kde se vzal název mauzoleum. Kdo vlastně dal obrovským stavbám určeným k uctívání mrtvých jméno? Odpověď najdete v Turecku, v dnešním přístavu Bodrum, kde kdysi stálo slavné Mauzoleum v Halikarnasu – jeden ze sedmi divů světa.
Po kdysi slavném mauzoleu už ve městě nezbylo skoro nic – velká díra, několik popadaných mramorových sloupů a pár kamenných úlomků. Dívám se vzhůru do oblak a jen stěží si umím představit, že tady v malém přístavním městě, zaplněném jednopatrovými rodinnými domky, kdysi stála hrobka vysoká 45 metrů.
„Kdyby tady mauzoleum stálo, bylo by zhruba stejně vysoké jako dnešní 20patrový dům,“ přibližuje průvodce Mehmet Yalcin a dodává, že na dobu svého vzniku to byly obří rozměry. „Trvalo 27 let, než byla stavba mauzolea dokončena. Nechal jej pro sebe postavit perský král Mausólos, ale dokončila jej až jeho manželka královna Artemísie po králově smrti v roce 353 před naším letopočtem.“
Udělala tak svého manžela svým způsobem nesmrtelným. Jeho jméno se stalo symbolem všech hrobek. Mauzoleum v Halikarnasu bylo už ve své době natolik unikátní, že se dostalo na slavný seznam sedmi divů světa. Jak se dozvídám z krátkého filmu v miniaturním muzeu, stavba udivovala nejen svou velikostí, ale byla zvláštní i propojením různých stavebních stylů.
Na podstavci obloženém mramorem stál chrám s 36 iónskými sloupy, na nichž byla zasazena střecha ve tvaru egyptské pyramidy. Na jejím vrcholu bylo sousoší krále a královny se čtyřspřežím, jak se přesvědčuji na zmenšeném modelu. U jednoho z výstavních panelů se potkávám se dvěma německými turisty, kteří stejně jako já pozorují nákresy mauzolea z různých let už od 17. století.
Společně bádáme, co odlišné podoby znamenají. „Historické doklady o tomto místě nejsou dostatečné, takže lidé v minulosti neměli jistotu, jak mauzoleum ve skutečnosti vypadalo. Nákresy z různých let se tedy lišily podle toho, jak se měnily představy archeologů,“ luští informace z vybledlých popisků Felix, který je trochu zklamaný tím, že je muzeum velmi malé.
„Věděl jsem, že kromě pyramid v Egyptě už nic ze starověkých divů světa nestojí, takže jsem nečekal, že tady najdu něco ohromného. Ale mohlo by tady být víc vysvětlivek a informací,“ stěžuje si Felix. Já mám větší štěstí, a to v podobě pana Mehmeta, zahradníka a průvodce v jedné osobě, který o pozůstatky mauzolea pečuje už 22 let.
Za tu dobu zná dějiny tohoto místa perfektně a dál vypráví: „Mauzoleum tu stálo do roku 1304, kdy město zničilo zemětřesení. Zkázu stavby však dokonali později, na začátku 15. století, rhodští rytíři. Když dobyli město, rozhodli se v přístavu postavit hrad a kameny a mramor z mauzolea použili ke stavbě.“
Nejvzácnější nálezy z mauzolea, které objevil v roce 1857 britský archeolog Charles Thomas Newton, jsou dnes vystaveny v Britském muzeu v Londýně. Pan Mehmet mi ukazuje alespoň fotky vzácných originálů soch v nadlidské velikosti. Kromě krále a královny se pod povrchem země ukrýval i jeden z koňů.
Pevnost, která díky materiálu ze zničeného mauzolea vznikla, je dnes dominantou města Bodrum. To mimochodem svou architekturou, tedy malebnými bílými domky s modrými detaily, víc než turecký přístav připomíná spíše atmosféru nedalekých řeckých ostrovů. Na nejbližší Kos je to totiž jen dvacet minut plavby lodí.
