Teď už se břidlice ve velšském dolu netěží. Čeká na vás trampolína, zipline nebo kostka čedaru
Kdo nemá rád tmu, vlhko a stísněné prostory, měl by možná v příštích minutách odejít od rozhlasového přijímače. Sfáráme totiž do bývalého břidlicového dolu ve Walesu, který tamní podnikavci přeměnili v úspěšnou turistickou atrakci. Můžete si vyzkoušet, jaké to ve viktoriánských dobách bylo štípat břidlici dlouhou železnou tyčí, nebo ochutnat lahodný sýr čedar, který teď v opuštěných slujích několik měsíců zraje.
„Já ti nebudu pomáhat. Mysli na to, že musíš živit rodinu. A dělej to pořádně, ať tě nemusím vyhodit," popohání průvodce podzemním labyrintem Sam osmiletou holčičku, která se asi třímetrovou železnou tyčí přezdívanou „jumper“ snaží rozbít kus břidlice.
Jsem spolu s dalšími zvědavci osm pater pod zemí v někdejším břidlicovém dole ve velšském Blaenau Ffestiniog. Na hlavě máme helmy a ve zhruba osmistupňové teplotě se do nás zakusuje chlad a vlhkost. V jednotlivých vykutaných sálech je pořádná tma, což je podle Sama velmi vypovídající pro práci viktoriánských horníků.
Turisty lákají zvukové a světelné efekty
„Průměrný horník v 19. století nepoužil v komoře této velikosti víc než 2-3 svíčky. Důvodem bylo, že svíčky musel platit ze svého. Nebyly to ale jenom svíčky. Horníci si museli platit i všechno ostatní: nástroje, jejich broušení, střelný prach – to všechno se strhávalo z jejich týdenní mzdy. Dnešní terminologií to vlastně byly osoby samostatně výdělečně činné.“
Tvrdý chlebíček velšských havířů, kteří kdysi v dolech pracovali už od svých osmi let, nepřibližuje turistům v podzemí jen zasvěcené vyprávění průvodců, ale taky světelné a zvukové efekty.
I díky nim je někdejší důl v Blaenau Ffestiniog nejen populární atrakcí, ale současně taky interaktivní učebnicí dějepisu.
„Muži ve viktoriánském období byli velmi hrdí, a tak nepřicházelo v úvahu, aby chodili na záchod přímo v komorách, kde lámali břidlici. Využívali ale prostory v chodbách před jednotlivými sály, kde bohužel ústily jejich zdroje pitné vody. Není tak divu, že jen tady na dole zažili 4 velké epidemie tyfu. Jednou na tuhle nemoc zemřelo během 4 týdnů 400 lidí, což byla plná polovina zdejší pracovní síly,“ popisuje Sam, jemuž návštěvníci dolu chvílemi doslova visí na rtech.
Břidlice se naposledy těžila v roce 1856
Třeba v okamžiku, když popisuje, jak se švindlovalo s úrazy horníků. Když totiž havíři výbušnina utrhla nohu a on vykrvácel a vydechnul naposledy až na povrchu, nepočítalo se to coby úmrtí související s těžbou břidlice.
„Teď jste v úplně nové komoře odkryté speciálně pro rok 2014. Tedy ona vlastně nová vůbec není. Břidlice se tu naposledy těžila v roce 1856. Prostor není moc velký, protože horníci zjistili, že tu je břidlice nevalné kvality. A tak celou komoru až po strop zasypali. Vůbec jsme netušili, že existuje. Nebyla ani zanesená na mapách. Našli jsme ji s jedním kolegou úplnou náhodou.“
Cestou ke strmé lanovce mířící konečně na povrch procházíme kolem komory, kde několik měsíců zraje lahodný sýr čedar – další to zajímavý vedlejší produkt zdejších podnikavců. Ti návštěvníkům ukážou i to, jak se vytěžená břidlice štípala a leštila.
Skoro každý turista si odsud něco odveze, třeba břidlicový stojánek na víno nebo novou tabulku ke vstupní brance svého domu. Břidlicový důl, kde si můžete vyzkoušet i zipline, tedy adrenalinovou jízdu na laně, nebo zaskákat na obří trampolíně, teď dokáže malé městečko v severozápadním Walesu uživit dost možná lépe, než když se tam skutečně těžilo.
