Tisíc soch, každá s jinou tváří. Kjótský chrám ukazuje, jak vypadali Japonci před staletími

Tisíc soch bohyně Kannon, přesto každá s jinou tváří. Unikátní buddhistický chrám v japonském Kjótu totiž symbolizuje mnohotvárnost světa. Zároveň sochy podávají svědectví o tom, jak Japonci vypadali před staletími.

První ranní sluneční paprsky se pomalu prodírají větvemi jehličnanů, které lemují dvě malá jezírka, krátce na to už ale olizují stěny nejdelší dřevěné haly v celém Japonsku.

Mniši z chrámu Sandžúsangendó se modlí před sochou bohyně milosrdenství Kannon, tedy před tou největší, která stojí přesně uprostřed 120 metrů dlouhé stavby staré přes sedm set let. Pozornost návštěvníků chrámu, jehož počátky sahají už do druhé poloviny 12. století se ale soustředí na ostatní božské sochy.


Původně byly všechny pozlacené, ale samozřejmě se na nich podepisuje zub času, takže mnohde už zůstalo jen původní dřevo natřené přírodním lakem uruši. Snažíme se je postupně zrestaurovat všechny, ale je to finančně velmi náročné. Jedna socha totiž vyjde na dva miliony jenů.mnich

„Je jich tisíc a jak vidíte, každá je jiná. Vyjadřují tak, v jak různorodém světě žijeme. Všechny také mají odlišný obličej, takže říkáme, že tu lidé mohou najít i sami sebe. Stačí si je pozorně prohlédnout a skutečně se může stát, že se uvidíte jako v zrcadle,“ vypráví jeden z mnichů po skončení modliteb, zatímco procházíme podél soch v životní velikosti stojících v deseti řadách za sebou.

Jsou dřevěné, z japonského cypřiše a hlavně ty v první řadě si zachovávají svůj lesk, těm ostatním ho znovu dodávají restaurátoři.

Protože ale chrám Sandžúsangendó je, stejně jako další pamětihodnosti v někdejším císařském hlavním městě národní památkou, na rekonstrukci se z poloviny podílí stát.


V japonském Kjótu najdete na 2 tisíce chrámů a svatyní. Některé z nich se objevily i ve filmech, hlavně akčních.

Sochy bohyně milosrdenství jsou však výjimečné ještě z jednoho důvodu. Stojí tu přes 700 let, některé i déle, ale žádná není napevno ukotvená k podlaze. Při zemětřesení, které je v Japonsku velmi časté, by se totiž v takovém případě buď zhroutily nebo rozlomily. Při otřesech se tak jen rozvlní či rozhoupou, ostatně jako celý chrám.

Asi šedesátiletý mnich tak neskrývá radost, že může působit v takřka neporušeném svatostánku, který se stal součástí národních dějin. Přesto přiznává, že existují chvíle, kdy by mu nevadilo, aby soch přeci jen nebylo tolik.

„Musím uznat, že jejich čištění je velmi náročné. Těžké už je se mezi nimi proplétat, prostor mezi nimi je velmi těsný, a když se dostanu na konec řady dlouhé 120 metrů, tak mám pak velký problém se narovnat", dodává se smíchem mnich.

autor: mir
Spustit audio