Ulice Julia Fučíka bývala v každém českém a moravském městě. Kdo by ji ale hledal v Tádžikistánu?
Pro komunistickou propagandu bylo jméno Julia Fučíka skoro až zaklínadlem. V každém českém městě se po něm jmenovala ulice nebo park, v Praze dokonce stanice metra. Jeho jméno bylo známé v celém někdejším východním bloku. Dnes autor knihy Reportáž psaná na oprátce poněkud upadá do zapomnění. Leckde ve světě, především v postsovětských zemích, ale jeho jméno stále žije.
Průmyslová zóna na okraji Dušanbe. Na jedné straně areál textilky, na druhé sklady, nejrůznější dvory a čtvrt nízkých, ne zrovna luxusních domků. Na nárožích je nápis „kúč Fučík“, tedy ulice Fučíkova.
„Vidíte tu cedulku na domě? Fučík – jsme tady,” ukazuje můj průvodce. Ulice je dlouhá nejméně dva kilometry, ale k procházce určitě neláká. Po rozbité silnici jezdí jedno auto za druhým, na chodníku studené louže. Pod pošmournou oblohou vypadá místo docela nehostinně. Obchod na nároží je proto úplnou oázou.
„Otevřeli jsme teprve nedávno, nebydlíme tady dlouho. Kdo byl Fučík, netušíme,“ přiznává plachá prodavačka. Ani když jí napovím, že pocházel z Československa, nic jí to neříká.
Československo? Neznáme
Ani ve vedlejší čajovně nepochodím lépe. I když dvě ženy v barevných kabátech, jsou o poznání sdílnější. „Fučík musel být chlapík, když po něm pojmenovali ulici. Určitě se něčím proslavil, ale čím a odkud byl, to nevím,“ říká žena ve zlatě vyšívané šátku a její ústa září stejně zlatými zuby. Její mladší kolegyně, postávající za pultem se jen směje. I ona blýská zlatým chrupem.
„Lidé, kteří tady žijí, přijeli z venkovských oblastí, nejsou z Dušanbe. Tady byla průmyslová zóna a v dobách SSSR zde bydleli většinou Rusové, kteří pracovali v továrnách. Pak ale odjeli a na jejich místo přišli noví lidé,“ omlouvá neznalost místních můj průvodce a dodává, že v době občanské války v Tádžikistánu byla právě tato oblast jedním z center islamistů.
Konečně nacházím pamětníka, je jím padesátník s bílým plnovousem a kožešinovou hučkou na hlavě. Tady na Fučíkově ulici se dokonce narodil. „Fučík? To byl český spisovatel,“ odpovídá pohotově. „Tato ulice se dříve jmenovala ulice 40 let Tadžikistánu, v roce 1973 nebo 1974 ji přejmenovali na Fučíkovu. V té době postavili tamhle tu školku a továrnu. Tehdy tady pracovala a žila spousta lidí,“ vzpomíná muž.
Naše ulice, naše jména
Mezitím se před jeho dílnou začnou scházet lidé. Na nároží se rozjíždí vzrušená debata. Část lidí tvrdí, že ulici už úřady přejmenovaly, část trvá na tom, že ne. Nakonec se shodnou, že ještě přejmenovaná není, ale možná bude.
„Mnohé ulice nesou jména cizích spisovatelů, osobností, revolucionářů. Máme třeba ulici Kláry Zetkinové. Kdo dnes ví, kdo to byl? Nebo ulici Repina. Nic proti němu nemám, ale co má tento ruský malíř společného s Tádžikistánem? Vždyť tady nikdy ani nebyl,“ poznamenává průvodce.
Z tohoto pohledu může být Fučík v klidu. Tento komunistický novinář navštívil Tádžikistán a celou střední Asii ve 30. letech hned několikrát a zdejší budovatelské úspěchy popsal ve svých reportážích.
Jeho ulice na okraji Dušanbe ještě nejspíš nějakou dobu zůstane. Kdo to byl Julius Fučík, si ale v Tádžikistánu vybaví už jen málokdo.
