Uzbecké nožíře nezničil ani Sovětský svaz
Když se řekne Střední Asie, řada z nás si představí staré honosné paláce a karavany velbloudů. Dnešní středoasijské republiky byly dlouhá desetiletí součástí Sovětského svazu, který jim vtiskl svoji poněkud šedivou podobu. Místo paláců tam proto najdeme spíše panelová sídliště a místo velbloudů staré žigulíky. Tradiční řemesla tam však zatím zcela nevymizela.
Venku zalézá mráz za nehty, ale v Achmatově dílně je příjemné teplo. Achmatovi je něco málo přes třicet, přesto už patří mezi uznávané mistry nožířského řemesla.
„V naší rodině se řemeslo dědí,“ vysvětluje. „Můj děda byl nožíř, můj otec taky. Já sám začal v tátově dílně pomáhat, když mi bylo dvanáct let. Vlastní živnost mám deset roků. Začal jsem s ní hned po návratu z vojny.“
Kolik nožů už stihl vyrobit, Achmat neví: „Nepočítal jsem je, ale bylo jich mnoho. Dělám všechny druhy chladných zbraní, které vycházejí z naší uzbecké tradice.“
Zůstali ti nejvytrvalejší
Výroba nožů má ve Střední Asii staletou tradici a město Kokand v ní zaujímá zcela výsadní postavení. Starobylá křižovatka Hedvábné stezky byla nejen významným obchodním uzlem, ale i centrem řemesel. Tím nejslavnějším byla právě výroba nožů. Kdysi tady pracovaly desítky, možná stovky nožířských mistrů, dnes jich je dvanáct.
„Všichni jsme potomky starých nožířských rodin,“ říká Achmat a vyjmenovává dynastie řemeslníků. „Dá se říct, že u nás v Kokandu máme vlastní nožířskou školu. Je to stará a naštěstí stále živá tradice.“
K jejímu zániku nebylo daleko. V sovětském socialistickém hospodářství nebylo pro mistry nožíře místo, a tak Achmatův otec i děda pracovali přes den v továrně. Do své dílny mohli jen po večerech a o nedělích.
Řemeslo přetrvalo, vydržely však jen rodiny s nejsilnější tradicí. Tradicí, která zavazovala a na kterou byly patřičně hrdé.
Achmat mě vede do domu, který sousedí s dílnou a kde žije se svojí rodinou a matkou. Tam uchovávají největší rodinný klenot. Tím je, jak jinak, nůž.
„Toto je můj nejvzácnější nůž, dědictví po předcích. Nevím přesně, kdo z naší rodiny jej vyrobil, ale může být čtyři sta let starý. Je to nádherná práce. Čepel kinžálu je vyrobena z meteoritického železa,“ ukazuje mi Achmat hrdě veliký nůž.
Mistrovský kousek za necelých šest stovek
Nasedáme do žigulíka a jedeme do centra. Přímo naproti starobylému paláci chána Chudo-jara má svůj obchod, který doslova voní novotou.
V regálech má vystaveny své nádherné nože. Nejsem žádný znalec, ale dovedu si představit, že evropští sběratelé by mu za ně ruce utrhali.
Do Uzbekistánu však mnoho turistů nezavítá. Kromě organizovaných zájezdů sem vlastně vůbec nemohou. Mistrovské nože si tak na své budoucí majitele budou muset počkat.
„Cena závisí na použitém materiálu a na tom, jak a čím je vykládaná rukojeť. Jeden z nejdražších nožů, které tu mám, stojí 55 tisíc sumů. Vyrobit jej trvá přibližně týden,“ přibližuje Achmat.
Jako správný Čech rychle přepočítávám cenu. Výsledku se mi nechce věřit. 55 sumů je necelých šest set korun. Za ručně vyrobený nůž, ve kterém je plný týden práce.
Achmat přede mě pokládá další a další své mistrovské kousky. „Tradičních uzbeckých nožů je mnoho. Oblíbené jsou třeba skládací nože, kterým říkáme džanavorkuš – v překladu krásný pták,“ ukazuje mi asi 15centimetrový zavírací nůž.
Na první pohled je podobný naší rybičce. Prohnutá kostěná střenka zdobená tepaným kovem vypadá jako trup ptáka, bachratá čepel jako složená křídla. Taková kudla by byla určitě ozdobou každé klukovské kapsy. A i když už není dávno klukovská, nemůže chybět ani v kapse mojí.
Zvětšit mapu: uzbecký Kokand v historii býval nejen významným obchodním uzlem, ale i centrem řemesel
