V daleké Zambii Loziové vzpomínali na Emila Holuba
V nedozírné dálce, za nesmírnými rákosami byla země, kterou jsem šel zpytovati, tam jsem chtěl dosíci toho, po čem jsem toužil od dětství. Pokud vám tenhle archaický text nic neříká, není divu. Jeho autor se totiž neproslavil jako spisovatel, ale jako cestovatel. A to asi nejznámější ze všech Čechů, kteří kdy obuli toulavé boty - Emil Holub. Ani víc než sto let po jeho smrti se na něj v údolí řeky Zambezi nezapomnělo.
Afričané z kmene Lozi, u kterých kdysi pobýval nejznámější český cestovatel Emil Holub, svým tradičním tancem v nádherných pestrobarevných šatech zahajují výstavu věnovanou právě tomuto cestovateli.
Před Livingstonovým muzeem ve stejnojmenném městě Livongstone je pestré shromáždění. Do města nedaleko Viktoriiných vodopádů se sjelo deset lozijských náčelníků. Spolu s nimi dorazily desítky příslušníků tohoto kmene. Od pozdního odpoledne si čekání na českou delegaci krátí tancem. Ženy i muži jsou oblečeni do nádherných tradičních kostýmů, stejně jasně barevných, jako je barevná Afrika.
Žijí Loziové dodnes tradičním způsobem? „Jsou to moderní lidé, ale uznávají tradiční uspořádaní. Mají svého krále a čtyři místokrále. Král je pro ně morální uznávanou autoritou vedle úřadu zambijské vlády,“ říká mi jedna z iniciátorek slavnostního večera Zuzana Beranová.
Vír tance neustává. „Tančíme, protože čekáme na našeho šéfa,“ vysvětlujeme mi důvod své přítomnosti jedna z nádherně vyšňořených Afričanek.
Do města má dorazit lozijský místokrál, jedna z nejpopulárnějších osobností v Zambii. Toho se nakonec poddaní nedočkají. Pozornost večera ovšem stejně patří někomu jinému - Emilu Holubovi, zřejmě největšímu českému cestovateli 19. století.
Během svých toulek po Africe byl půl roku hostem na lozijském královském dvoře. Jeho knihy i sbírky jsou vzácným dokumentem tehdejšího života v Africe. Připomínkou doby než došlo ke kolonizaci této části světa.
Ředitel muzea ve slavnostním projevu zahajujícím výstavu „Krokodýlí slzy aneb lozijská královská společnost Emila Holuba“ připomíná život a dílo cestovatele, jehož knihy koncem 19. století hltali čtenáři nejen celé Rakousko-uherské monarchie.
Co však samotní Loziové? Mají o jeho existenci vůbec nějaké tušení? Až mladík v nádherné černobílé skládané sukni připomínající skotský vliv tuší, kdo byl Emil Holub. Není ovšem divu, když se z něj vyklube pracovník muzea, který výstavu připravoval.
Emil Holub má sice před Livingstonovým muzeem bustu a možná tu bude mít i svou ulici, jak naznačil šéf české diplomacie zambijským hostitelům, Loziům však už cestovatelovo jméno příliš neřekne. Ruku na srdce, kdo z posluchačů četl nějakou z Holubových knih? Možná se každému spíš vybaví hláška z filmu Jára Cimrman ležící spíc, když na dotaz "kampak doktore" odpoví Nina Divíšková coby Holubova žena: „Doma budeš! Už jsi se narajzoval dost.“ S pravdou to nemá mnoho společného. Holubova manželka svého muže na cestách provázela.
V království Loziů s ním ale ještě nebyla, takže nemohla spatřit obřadní tance, které se předvádějí jen při výjimečných příležitostech tak jako při naší návštěvě Livingstonu.
