V Istanbulu na ulici můžete slyšet virtuosa. Vedoucí aleppského státního orchestru uprchl před válkou
Evropané sice žehrají na masový příliv uprchlíků, jen v samotném Turecku ale jsou už 3 milióny Syřanů. Někteří přežívají v uprchlických táborech, jiní si našli obživu v tureckých městech. Sami nevědí, jestli se dožijí chvíle, kdy se budou moci do Sýrie vrátit. Blízkovýchodního zpravodaje Štěpán Macháček zaujala na ulici v Istanbulu skupina hudebníků.
„Tohle jsou známé skladby. Teď hrají píseň libanonské zpěvačky Fajrúz, ta je pro Araby něco jako Domingo pro Španěly. Šli jsme kolem a hned mě ty tóny brnkly o uši.“ Nesím je z palestinského Tulkarmu a se ženou a dvěma malými dětmi je v Istanbulu na dovolené. Arabských turistů je tu hodně a na hudebníky reagují opravdu srdečně. „Oni navíc hrají fakt skvěle, to je skutečně hraní na úrovni. Housle jsou navíc obtížný nástroj, no je slyšet, že jsou zkušení,“ dodává Nesím a notuje si písně s nimi.
Nesím to odhadl naprosto přesně. Na housle totiž hraje Munzir Šajch al-Kár, což je šéf státního orchestru v syrském Aleppu. „Byl jsem tajemníkem uměleckého syndikátu. Podívejte, tohle bylo představení, které jsme měli v Aleppu úplně na začátku syrské krize.“ Munzir mi během pauzy ukazuje na mobilu video z Youtube. V obleku na něm hraje v popředí orchestru sólo na housle ve velkém koncertním sále. Teď tu ale hraje v tričku na pěší zóně Istiklal s partou dalších pěti aleppských muzikantů.
Útěk z bojů v Aleppu
„Jakmile začaly v Aleppu boje, utekli jsme s rodinou do Turecka. Nejdřív jsme byli v Burse, pak jsme se ale přestěhovali do Istanbulu. Tady je víc turistů. Tady se scházíme každý den. Po pokusu o vojenský převrat jsme ale měli asi deset dnů přestávku.“ Skupina se dala dohromady před dvěma měsíci, v Turecku jsou ale všichni už několik let. Podle Munzira to není náhoda, že jsou všichni z Aleppa.
„Aleppo je v Sýrii hlavním městem kultury a turizmu. Teď je všechno v troskách. V Aleppu ale nebylo domácnosti, kde by nebyl aspoň jeden zpěvák, a když ne zpěvák, tak někdo, kdo hraje na hudební nástroj. V tom je Aleppo v Sýrii jedinečné.“ Kromě Munzirových houslí je v pouliční kapele i loutna, kytara a cimbál. Kolemjdoucím arabským turistům rádi zahrají různé skladby: Palestincům palestinské, Egypťanům zase egyptské.
Poslouchají i Turci
A hudba se líbí i místním: „Reagují kolemjdoucí Arabové. Jak ale vidíte, poslouchají i Turci. Víc než polovinu těch melodií známe i z turecké hudby. Spojuje nás společná osmanská historie.“ Melih je student politologie odtud z Istanbulu. Ptám se ho, jak vlastně Turci dnes syrské uprchlíky přijímají: „Takovéto Syřany Turci vítají. Ale v médiích se objevují i zprávy o zločinech. Ty tři miliónů Syřanů se na zločinnosti nejspíš nijak výrazně nepodílejí, hodně Turků si ale myslí, že si sem importujeme násilí.“
Aleppští mistři se do toho znovu obouvají. Z pomalu projíždějící nostalgické tramvaje na ně arabští turisté nadšeně gestikulují. A pouzdro od houslí na dlažbě se rychle plní mincemi i bankovkami.
