V létě davy turistů, v zimě mračna netopýrů. Dobšínská jeskyně je ledovým královstvím Slovenského ráje
V horkých dnech nadcházejícího léta mnozí jistě zatouží po ochlazení. Skvělé osvěžení nemusí poskytnout jen zmrzlina nebo skok do bazénu, ale třeba návštěva slavné Dobšínské ledové jeskyně. Bezmála padesát metrů pod zemským povrchem okolního Slovenského ráje se ukrývá jedinečné ledové království.
„No nevím, jestli jste dost oblečené!“ obává se na začátku prohlídky průvodkyně Nikoleta a jak je mi s každým krokem do nitra jeskyně jasnější, má bezpochyby pravdu. Výšlap lesem k jeskyni za téměř třicetistupňového horka jsem absolvovala, abych mohla sestoupit dolů a ochladit se v teplotě zhruba mínus dva stupně celsia.
„Vchod do jeskyně už od nepaměti znali místní pastýři a myslivci jako ledovou díru, ke které se chodili za letního horka zchladit. Nikdo se ale neodvážil vstoupit. Až 15. června 1870 se panský inženýr z Dobšína Eugen Ruffini se dvěma přáteli odvážili spustit dolů a tak objevili tuto ledovou nádheru,“ vypráví Nikoleta.
Už o deset let později začaly první pokusy o zavedení elektrického osvětlení. Povedlo se to až v roce 1887 a Dobšínská ledová jeskyně díky tomu patří mezi první elektrifikované jeskyně na světě.
Pohled do ledového Pekla
Jsme v nejnižším přístupném místě jeskyně, asi 48 metrů pod povrchem, a nahlížíme do ledové propasti nazvané Peklo, která je hluboká asi 100 metrů. Masy ledu jsou skutečně ohromující. Hlavně když si představím, co by se stalo, kdyby v jenom okamžiku povolily a proudy vody by zaplavily úplně všechno.
Dobšínská ledová jeskyně je součástí systému Stratenské jeskyně. Vznikla v druhohorách, měří 1491 metrů na délku a její celková hloubka je asi 112 metrů. K jejímu zaplnění ledem došlo pravděpodobně ve čtvrtohorách, kdy se zřítily stropy a zaniklo tak propojení se Stratenskou jeskyní.
„Led přes léto trochu ubývá, také kvůli velkému množství návštěvníků během turistické sezóny, kdy sem sestoupí někdy až dva tisíce lidí za den,“ vysvětluje průvodkyně. „Když je tuhá zima, led zase trochu přibude.“
Celou dobu společně vlastně obcházíme jednu obrovskou masu ledu. Kdyby roztála, vznikne v jeskyni obrovský prostor. Jak se přemisťujeme, cítíme i mírné změny teploty. V zimě tady bývá až mínus šest stupňů, v létě třeba i nad nulou.
Co dělají netopýři v zimě? Bruslí v jeskyni!
Stoupáme opět nahoru do Velké síně. Tady už by se dalo i bruslit, napadá mě při pohledu na její prostornost. A průvodkyně Nikoleta mě nenechává dlouho spekulovat – poprvé se tu prý bruslilo už víc jak před sto lety. „A v 50. letech 20. století tu dokonce trénoval bývalý československý krasobruslař Karol Divín,“ dodává.
Led vytváří různé útvary, takže vidíme sloní ucho, medúzu, studnu i zmrzlé vodopády. Anebo krystalky, které vytvořil příval teplého vzduchu. Jeskyně prý každoročně mírně mění svůj vzhled podle toho, jaká je teplota. Ale to hlavní zůstává – 113 tisíc metrů kubických ledu, v přepočtu je to zhruba sto tisíc tun.
Voda tu sice pokapává, naštěstí ale ne tak, abych se začala bát.
Před jeskyní už od rána stojí fronty lidí a v zimě zase uvnitř spí zástupy netopýrů. Pohybuje se jich tu několik druhů, celkem má v jeskyni zázemí asi tři sta živočichů.
