V Libanonu přestaly jezdit vlaky před 40 lety. Aktivisté nyní usilují o obnovení provozu
Občanská válka ukončila v roce 1976 v Libanonu provoz vlaků. Lokomotivy a vagony přitom stále stojí tam, kde se před 40 lety zastavily. Příroda ale vrací civilizaci úder. Zrezivělými lokomotivami a depy prorůstají stromy a nádražní budovy se rozpadají. Libanon je dosud neobjeveným rájem pro tak zvané šotouše, neboli železniční nadšence. Zarůstající tratě, mosty, tunely, a také centrální železniční dílny v obci Riják prý lákají k prozkoumání.
„Riják byla nejdůležitější stanice na Blízkém východě. Dnes hraje roli neznámého vojína. Bez zázemí zdejších železničních dílen by se ale tehdy nerozjel jediný vlak v regionu. Spojovaly se tady tratě ze tří největších měst oblasti: z Bejrútu, z Damašku, a z Aleppa,“ říká Elias Ma´lúf, vůdčí osobnost iniciativy Train Train, která usiluje o obnovu železnice v Libanonu.
„Naše iniciativa má 13 tisíc příznivců, kteří jsou ochotní přiložit ruku k dílu. Jsou s námi dobrovolníci z řad dopravních expertů, stavebních inženýrů i novinářů,“ vyzdvihuje. Podle Eliase je po technické a finanční stránce připravená obnova prvního úseku podél moře. Od vlády ale marně čekají na rozhodnutí: „Je za tím korupce. Politici mají svůj byznys v prodeji aut a v dovozu paliv, tak proč by je zajímala železnice?“
Elias Ma´lúf bydlí s rodiči ve vile přímo v Rijáku. Vzhledem ke své aktivitě ale nechce porušovat úřední zákaz vstupu do železničních objektů, a tak se vydávám sám.
Mezi kolejemi potkávám jen toulavé kočky a psy. Přicházím k lesu, ve kterém se kolej rozestupuje do celého kolejiště. Mezi stromy stojí tu a tam úplně zrezivělý vagón. Za výhybkou je tu dokonce odstavená celá parní lokomotiva, v zarostlém kolejišti se objevuje i točna. A postupně přicházím k hale depa.
Na nádražích stále bydlí bývalí zaměstnanci
Střechu sice už nemá, ale pořád je zavřené vraty. Jenomže ta vrata rozhodně nejsou na zámek, a já tuším, že za nimi bude něco nesmírně zajímavého. Tak teda z tohohle by asi každý šotouš, neboli železniční nadšenec, dostal infarkt. Hala je napěchovaná zrezivělými parními lokomotivami, zjevně s nimi za celých čtyřicet let, co je železnice v Libanonu mimo provoz, nikdo nepohnul ani o centimetr. Skrze kabiny strojvedoucích a topičů prorůstají už docela mohutné kmeny stromů.
Proplétám se džunglí mezi řadami lokomotiv, pod nohami mi křupou rozbité tašky ze spadlé střechy. Otevírám si dvířka strojvedoucího. Všude jsou tu vytrhané kliky a páky a další mohutné kusy oceli. No je to nádhera. Tady je ještě zaprášený verpánek, na kterém se kdysi libanonští strojvedoucí proháněli širokým údolím Biká.
Na některých nádražích stále bydlí bývalí zaměstnanci. Elijá Abú Atme pracoval u drah od 1940. Dnes je mu 93 a se ženou bydlí na nádraží Džamhúr v horách nad Bejrútem. „Podívej, tady je ještě zbytek kolejí. Ty vedly do Bejrútu. Já jsem měl režijku. Jednou jsem jel zadarmo vlakem odtud až do Paříže!“ ukazuje.
Elijá teď bezchybně vyjmenovává všechny stanice na trati z Bejrútu do Rijáku. Na starých fotkách i ukazuje, jak museli ručně odhrabávat sněhem zasypané koleje. Směrem od moře trať překonávala sedlo ve výšce 1500 metrů. „Tady bylo bife, jakmile odjel vlak, tak zavřel. A tamhle byly pánské a dámské záchodky. Všechno je pryč,“ říká.
Vidět tu trať vyžaduje hodně představivosti a také střecha nádraží už se rozpadá. Elijá tak bude zřejmě posledním zdejším nájemníkem.
