V Šanghaji tepe srdce čínského byznysu. Od hladomoru k mrakodrapům město dospělo za pár desetiletí
Už tam neřádí obávaný Zelený gang a nábřeží Bund se nehemží agenty Kominterny jako ve třicátých letech minulého století. Francouzská čtvrť, kde se podobné výstřednosti odehrávaly, ovšem v Šanghaji stojí pořád. O to zajímavější je potkat tam člověka, který pamatuje, jak město vypadalo předtím, než začal jeho obrovský rozvoj.
„Šanghaj je zrcadlem celé Číny. Co se děje tady, má okamžitě odezvu v celé zemi,“ tvrdí paní Leun. „Tady vznikla komunistická strana, odtud se začaly zkoušet reformy, v podstatě tvrdě kapitalistické. Reformy uspěly a nakonec přivedly tuhle zem tam, kde je dneska.“
Paní Leun odmítá, že by byla bezbřehou obdivovatelkou komunistické strany. Naopak. Její matka měla špatný třídní původ, kvůli kterému jí strana zakázala studovat vysněnou francouzštinu. Místo toho pracovala celý život jako průvodčí v autobusu.
I tam však prý jasně pocítila svěží vítr, který obletěl celou zemi ve chvíli, kdy se u kormidla velkého státu objevil malý muž Teng Siao Pching a otevřel Číně dveře do světa.
Dveře do světa
„Ty dveře najednou změnily směr. Otevřely se a už to tak zůstalo. V tom byl největší přínos konce sedmdesátých let. Vláda pochopila, že když ty dveře zase nepřibouchne, lidé se budou mít lépe,“ hodnotí paní Leun vývoj posledních bezmála čtyř dekád.
Procházíme spolu trh ve Francouzské čtvrti, na kterém s blížícím se polednem přibývá nakupujících. Zelenina, pečivo, zvířata živá i naporcovaná, a člověka napadá, že tady se sežene cokoli – od špendlíku až po hotový automobil. Přitom doba, kdy hladomor přinutil jíst lidi říční jíl nebo kůru stromů, není až tak vzdálenou minulostí.
„Vám lidem z Evropy to tak nepřijde, ale teď si můžou užívat luxusu jako je pračka nebo televize prakticky všichni obyvatelé města. To je obrovský pokrok, o tom se třeba mým rodičům nesnilo celý život,“ vysvětluje paní Leun.
Proč ryby přinášejí štěstí
Číňané mají vůbec vzácný dar oddělit politiku od zdravého vlastenectví. Korupci nebo zneužívání postavení kritizují, dokáží je opravdu rozčílit. Ale lásku k zemi vnímají spíše jako vztah k zemi předků, bez ohledu na to, jestli jejich zem držel pod krkem všemocný císař, nebo velký kormidelník Mao Ce Tung.
Šanghaj je nejlidnatější město Číny a současně největší kontejnerový přístav na světě. Původní malá rybářská vesnička byla na začátku 20. století už moderním prosperujícím velkoměstem, ovšem se špatnou pověstí. V roce 1921 tu byla založena Komunistická strana Číny. Velký rozmach přišel po roce 1990, kdy byla ve městě zřízena zvláštní hospodářská zóna Pchu-tung. V současnosti je spolu s Hongkongem centrem čínského obchodu.
„Každá rodina má zkušenost s tím, co se prohnalo Čínou v bláznivém dvacátém století,“ říká paní Leun a poprvé během naší procházky Francouzskou čtvrtí je smutná. Ale jen do chvíle, kdy si všimne, jak se trápím s čínskými znaky a nemůžu přečíst nápis nad jedním z obchodů.
„Spousta slov má v čínštině více významů. Jsou v nich dvojsmysly a narážky. Třeba výslovnost slova ‚ryba‘ je velmi podobná jako u slova ‚prosperita‘. Takže i když je ryba drahé jídlo, čas od času ji musíte koupit a přinést domů, abyste udrželi štěstí a majetek v domě,“ směje se už zase paní Leun a zdraví se se všemi prodavači.
To, že na opravdu drahou rybu nebo opravdu drahou ledničku nemá peníze, prý není tak důležité. To, že může dělat práci, která ji baví a večer o tom vyprávět své mamince, je důležitější.
