V Tádžikistánu Lenin stále žije
Letos to bude dvacet let, co zanikl Sovětský svaz. Na jeho troskách vznikla řada nových států a staré symboly pozbyly svoji platnost. V některých postsovětských republikách však kult někdejších vůdců stále přežívá. V Tádžikistánu stojí sochy Lenina téměř na každém rohu a na severu země lze narazit i na samotného Stalina.
Sem na vrchol hráze vede nekonečných 250 schodů. Nahoře stojí obrovská busta Lenina. V pravé ruce drží svoji nezbytnou čapku a levou ukazuje daleko do krajiny. Zezdola je slyšet troubení aut, která se blíží k úpatí schodiště. Z nazdobených žigulíků a volh vystupují svatebčané s ženichem a nevěstou oblečenou ve sněhobílých šatech.
Pospíchám zase dolů. Přisupím v okamžiku, kdy fotograf zvěčňuje novomanžele s obřím Leninem v pozadí. Tak jako bylo zvykem v dobách Sovětského svazu. „Všechny svatby sem přijíždějí poklonit se Leninovi,“ říká mi s naprostou samozřejmostí jeden ze svatebčanů oblečený v teplákové soupravě a kolona aut za hlasitého troubení zase mizí.
Vzpomínky na časy dávno minulé nemůže návštěvník v Tadžikistánu přehlédnout. Sochy, busty a portréty Lenina jsou téměř na každém nároží. Zdaleka největší socha zakladatele prvního státu dělníků se tyčí nad severotádžickým městem Chudžent, které dokonce až do roku 1992 neslo i jeho jméno – Leninabad. Třicet šest metrů vysoká socha se vypíná na návrší nad řekou Syrdarjou a od roku 1974, kdy byla vztyčena, se honosí titulem největší sochy ve střední Asii.
„Na rozdíl od sousedních zemí neodsuzujeme všechno, co nám Sovětský svaz přinesl. Leccos bylo i pozitivního. Průmyslová revoluce k nám dorazila až v dobách SSSR,“ říká mi Saadi Umar. Narodil se v dobách Sovětského svazu, dnes pracuje jako manažer úspěšné západní firmy.
„Je to odraz historie. I V Evropě stojí přece sochy dávných vládců a nikomu to nevadí. V Itálii taky nezničili sochy římských císařů. Proč bychom si nemohli nechat sochu Lenina jako symbol epochy, kterou země prošla? Co ovšem přijde v budoucnu, to se uvidí,“ prorokuje Saadi Umar. Na vršku, kde socha stojí, vládne totiž už delší dobu čilý stavební ruch a pomník obklíčilo lešení.
Zastavuji řidiče velkého náklaďáku. Jestli zůstane socha Lenina dál dominantou Chudžentu, neví. Zato má jasno v tom, zda by měl být pomník vůdce světového proletariátu odstraněn. „Určitě ne. Byl to dobrý člověk, pro něj jsme žili. Celý Sovětský svaz za ním stál. Byl to revolucionář, dal lidem práci. Dobře se nám žilo,“ říká padesátník se zlatými zuby. Když se Sovětský svaz rozpadl, bylo mu prý dvaatřicet let.
Osud Leninovy sochy v Chudžentu je už ovšem zpečetěn. Právě tento týden oznámilo vedení města, že kolos bude přece jen odstraněn. Na podstavci jej vystřídá Ismail Samani, zakladatel prvního tádžického státu v 9. století.
I tak však zůstává v Tádžikistánu Leninů dost a dost. A nejen to. Na předměstí Istarafšanu dokonce stojí socha jeho nástupce Josifa Vissarionoviče Stalina. Okolí sochy sice zarůstá křovinami a samotný Stalin má nepatřičně krátké nohy, ale je to on. V levé ruce drží listy papíru, pravou ruku má vztyčenu ve výmluvném gestu, jako by právě promlouval k naslouchajícím zástupům.
„Tohle je socha našeho Stalina. Stojí tu už dlouho, všichni si ho váží. Nikdo ho nechce bourat. Byl to veliký člověk,“ říká mi muž v kožešinové čepici. Namítám, že v Rusku už přece sochy Stalina dávno nestojí. „To je pravda, ale my si tady dál Stalina vážíme a vážíme si i Vladimíra Iljiče Lenina. Byli to velcí vůdci,“ zakončuje neochvějně.
