Válečné jizvy se na Falklandech hojí téměř 30 let
První zastávkou norské lodi Fram, na jejíž palubě cestuje i skandinávský spolupracovník Radiožurnálu Tomáš Sniegoň, při plavbě k antarktickým břehům jsou Falklandské ostrovy. Souostroví ležící nedaleko Jižní Ameriky se do podvědomí světa dostalo paradoxně nikoliv díky kráse své přírody, ale kvůli argentinsko-britské válce.
Na mapě Falklandské ostrovy vypadají jako malá tečka kousek od břehů Jižní Ameriky. Ve skutečnosti se tu však cítíte jako v Evropě, přesněji jako třeba ve Skotsku. Možná není divu. Už téměř dvě století jsou totiž Falklandy zámořským územím Spojeného království a nic na tom nezměnila ani krátká válka mezi Británií a Argentinou, která toto souostroví postavila do centra světové pozornosti v první polovině roku 1982.
Zhruba pětisetkilometrovou vzdálenost z jihoargentinského přístavu Ushuaia jsme urazili asi za 35 hodin. A při pohledu na první tučňáky lehce zapomínáme na křest mořskou nemocí, který si řada z nás při plavbě musela odbýt. Tučňáků tu prý žije necelý milión a k přírodním atrakcím je nutno připočíst také statisíce albatrosů, velmi elegantních ptáků s křídly, jejichž rozpětí dosahuje až 3,3 metru.
Idylický obrázek těchto míst ještě doplňují manželé Roddy a Lilly Napierovi, kteří na jednom ze stovek falklandských ostrůvků nazvaném West Point Island žijí zcela sami. A navíc co možná nejsoběstačněji. „Máme tu ovšem také televizi a sledujeme stejné programy jako britští vojáci, kteří tu slouží,“ boří mou představu o dokonalém odříznutí od světa Roddy Napier, který navíc dodává, že používají taky internet.
Hlavní městečko Stanley, kde žije většina ze dvou a půl tisícovek falklandských obyvatel, je trochu rušnější, ale ani tak tu nikdo nikam nepospíchá. Představa, že před necelými třiceti lety byl právě zdejší přístav centrem argentinsko-britské války, sem vůbec nesedí.
„Bylo to opravdu neskutečné. Nikdy byste nečekali, že v místech tak vzdálených od všech ostatních vůbec můžete něco podobného zažít,“ vzpomíná Maria Strangeová, původem Argentinka z Buenos Aires, která tu žije už čtyřicet let. Argentinskou agresi, jejíž pomocí chtěl tehdejší argentinský nedemokratický vojenský režim řešit své vnitřní problémy, a nekompromisní odvetu Velké Británie tehdy sledovala z bezprostřední blízkosti.
„Argentinci by to slyšeli neradi, ale byla jsem a jsem pořád na straně Británie, protože Falklandy se svým způsobem života skutečně řadí k britské a nikoliv k argentinské komunitě,“ nebojí se otevřeně vyslovovat svůj vlastní názor.
Také dnes, 28 let po válce, tu konflikt připomíná nejen malé místní muzeum nebo nedaleký památník, ale především řada cedulí v přírodě varujících před vstupem mimo vyznačené cesty. Mohou tu prý ještě stále ležet některé z tisíců argentinských min. Těžko říci, zda tyto nápisy slouží spíš k démonizaci někdejšího agresora a tedy jako věčné politické memento, nebo zda nevybuchlé miny i v místech, kam chodí prakticky každý cizí návštěvník, jsou skutečně ještě hrozbou. Kdo pokyny respektuje, však každopádně nic nezkazí.
I přes už téměř tři desetiletí trvající klid zbraní Falklandy ještě nemusí mít diplomaticky vyhráno. Argentina britskou nadvládu nad souostrovím, jemuž sama říká Malvíny, nikdy neuznala. V blízkosti ostrovů se prý navíc nachází velké zásoby ropy, které určitě lákají nejen Brity.
Nepřijeli jsme sem ovšem za politikou, ale za krásnou přírodou. U albatrosů i tučňáků je skutečně snadné na zásoby ropy za humny i na horké politické hlavy daleko odtud úspěšně zapomenout.
