Vlakem do tajů ruské duše
Prázdniny a dovolená jsou především synonymem odpočinku, ale také cestování. To přitom může mít různé podoby podle toho, odkud a kam se chcete dostat. Zcela specifickou kapitolou je cestování v největší zemi světa - v Rusku. I přes dnes už dobrou dostupnost letecké dopravy zůstává pro většinu Rusů stále dopravním prostředkem číslo jedna vlak. Nakolik romantická představa o kultu ruské železnice ještě dnes odpovídá realitě?
"Kdo v Rusku nejel vlakem, jako by tu ani nebyl - nikde jinde se toho o lidech tolik nedozvíš!" Vyzbrojena touto radou moskevských přátel jsem se i já rozhodla nešetřit čas v letadle a raději nasednout do nočního kupé na trati z Kazaně do Moskvy.
Nutno poznamenat, že na ruská měřítka je to trať pořád ještě nebývale krátká. Jen málokterý Evropan by si asi při dnešním tempu dovedl představit, že by se klidně posadil do vlaku a šest dní a nocí v kuse, většinou bez signálu mobilního operátora, ujížděl krajinou. Pro Rusy, jak mi vysvětluje můj spolucestující, profesor chemie z moskevské univerzity Jevgenij Potapov, to je ale něco jako otázka národního charakteru.
"Ruské vlaky jsou prostě jedinečné, něco takového jinde nenajdete. Žil jsem v Evropě, často jezdím i do Číny, tak mám s čím srovnávat. Vezměte si třeba Rakousko, celé je nějakých 800 kilometrů dlouhé a 400 kilometrů široké. Tam sedneš do vlaku a cítíš se jako dočasná návštěva, prostě cestující. Ale v ruském vlaku! Usadíš se do kupé - a najednou je před tebou Rusko v celé šíři, my Rusové máme dálky v krvi. Nasedneme a rázem jsme na cestě kolem světa, je to takový náš národní rys. Povídáme si se spolucestujícími, mluvíme a přátelíme se a je úplně jedno, jestli ráno vystoupíme nebo spolu jedeme několik dní až do Vladivostoku," zasvěcuje mě do tajů ruské lásky k vlakům Jevgenij Eduardovič.
Toho prý na cestování po trati baví nejvíc právě neočekávaná setkání. "No vezměte si to dnešní - rozhovor jsem ve vlaku ještě nedával!" směje se.
Jeho kolega Boris Grišin, který prý zmíněnou několikadenní cestu do Vladivostoku podniknul, mu přizvukuje. Jak ale poznamenává, i na širé ruské cestovatelské duši jsou společenské změny uplynulých 20 let znát.
"Cestovatelů, kteří v dobách Sovětského svazu levně putovali napříč zemí, ve vlacích ubylo. Zatímco dřív většina pasažérů ve vlaku mířila za rodinou nebo na výlet, dnes jedou za obchodem, za prací a penězi, prostě na služební cestu - tak jako my dva s Jevgenijem nebo i vy," říká Boris Grišin.
"No to víte, že se cestující změnili," potvrzuje mi teorii vysokoškolského profesora ve svém minikupé na kraji vagónu i průvodčí Ludmila Brutková a nalévá mi ze samovaru sklenici čaje. "Občas to není lehké - 36 pasažérů, 36 různých povah a každého se musíte snažit pochopit a věnovat mu pozornost. Dřív lidé víc jezdili za odpočinkem, v kupé se často bavili, dnes všichni spěchají, sedí s počítačem a jsou ve stresu. Ale baví mě to s nimi, mám tu práci i po 16 letech pořád ráda," dušuje se starší žena.
V kupé jakoby se mezitím mí dva spolucestující smluvili, že mi staré dobré vlakové časy bez laptopu na klíně připomenou v praxi. Ctihodný profesor chemie mi bere čaj z ruky se slovy: "Když jsme my tak pěkně pomohli s rozhovorem vám, vy teď pro změnu pomůžete nám - s koňakem a čokoládou! To přece k cestě vlakem patří!" usmívá se Boris Grišin.
Když se později ukládám k spánku, nezbývá mi, než mu dát za pravdu - v letadle bych sice nemusela sedět dlouhých 14 hodin, o tajích ruské duše bych se toho ale rozhodně nedozvěděla tolik jako na kolejích.
