Voda nad zlato, platí už po staletí ve španělské Melille. Pevnost by nepřežila bez podzemních cisteren

Pevné hradby, hluboké úkryty, chráněný přístav a nabitá děla. To všechno bylo ve středověku důležité pro malé území pod vládou španělského krále na severu Afriky, dnešní enklávu Melilla na pobřeží Maroka. Ze všeho nejdůležitější ale byla pro obyvatele zdejší pevnosti voda. Bez ní by nepřežili ani v dobách míru.

Nebe nad Melillou je zatažené šedými mraky, ze kterých vydatně prší. Tady na severu Afriky je to dost ojedinělý jev. „Takových dnů, jako je tento, tu bývá málo. Za celý rok tu prší tak deset patnáct dnů,“ upřesňuje můj průvodce José Oňa.

„Prší sice málo, ale když už prší, tak to stojí za to. Je to příjemné pro město i pro krajinu kolem. Déšť tady vždy znamenal štěstí, protože přinášel vodu a sliboval, že země bude úrodná a bude dobrá sklizeň.“

Čtěte také

Můj průvodce, rodilý Melillan, se z proudů vody stékajících ulicemi starého města vyloženě raduje. Ví, že dnešní déšť znamená naplnění moderních zásobníků pitné vody na okraji města, ještě před hranicí s Marokem.

Na zásobování osmdesátitisícového města by ovšem jen voda nachytaná za deště nestačila, a tak se míchá s odsolovanou mořskou vodou.

José Oňa nad modelem středověké pevnosti v Melille

Ani kapka vody nazmar

„Město Melilla má přístup k podzemní vodě, jenže ta je slaná. Proto bylo už ve středověku nezbytné stavět v pevnosti ohromné nádrže zvané aljibes. Cisterny jsou dílem španělských stavitelů a pocházejí ze 16. století,“ vysvětluje José Oňa.

Ze střech se voda dostávala do filtračních nádrží a pak do cisteren. Bylo to na svou dobu geniální technické dílo. Největší cisterna je hluboká 13 metrů. Používala se až do konce 19. století, kdy se voda kontaminovala cholerou.

Kdybychom ale prý ještě dnes chtěli obnovit funkci cisteren aljibes, fungovaly by, protože jsou postavené neuvěřitelně důmyslně.

Čtěte také

Shlížíme z ochozu do jedné z nich a musím uznat, že je to opravdu výška. Voda se sem přiváděla z okolních nádrží a čekala tu v úplné tmě připravená pro zdejší obyvatele. Ti ji nabírali vědry, která spouštěli dolů kruhovým otvorem ve stropě nádrže.

Přežili díky podzemí

Pan José mne vede ještě hlouběji do podzemí staré Melilly. Sestupujeme do jeskyní a sklepů vydlabaných v pískovcové skále.

Pohled na dno cisterny z ochozu

„Sklepy nesloužily jen k uskladnění potravin, ale lidé v nich i žili. Mohli se sem uchýlit, když nahoře ve městě zuřil požár nebo na něj dopadaly dělové koule z lodí pirátů či jiných dobyvatelů,“ popisuje a dodává, že v jeskyních byly ložnice i kaple, kde se obyvatelé Melilly modlili za své přežití.

Stavitelé, kteří všechny bunkry a obranné prvky v Melille vymysleli, ale pamatovali také na to, že lidé schovaní v podzemí musejí mít možnost z úkrytu uniknout. Každý sklep měl proto nouzový východ – chodbu s točitým schodištěm, které vedlo do severní části zátoky, na břeh moře mimo město.

Čtěte také

Sklepy a síť tunelů jsou jedinečným architektonickým dílem, které stejně jako podzemní nádrže na vodu pomáhaly po staletí přežít poddaným španělského krále na malém kousku marockého pobřeží.

autor: pan
Spustit audio