Vrah, nebo hrdina? Mnozí Srbové mají jasno
Vzpomínky na hrůzy občanské války v bývalé Jugoslávii minulý týden oživilo zatčení generála Ratka Mladiče a jeho vydání mezinárodnímu tribunálu v Haagu. Po šestnácti letech skrývání se bude zodpovídat z válečných zločinů. Na Balkáně tento bývalý generál stále vzbuzuje protichůdné emoce. Jedni v něm vidí chladnokrevného vraha, druzí národního hrdinu.
Tady to skončilo. V poklidné vesnici Lazarevo 80 kilometrů severně od Bělehradu zatkli Ratka Mladiče, který 16 let unikal spravedlnosti. „Lidi ve vesnici vědí, že tady žijí Mladičovi příbuzní. Nikdo však netušil, že by tady mohl být i on sám. Kdybychom to věděli, tak bychom mu pomohli,“ říká Miloš, který v Lazarevu žije.
Mladič je teď ve vesnici velkým tématem. Radost z jeho zatčení však místní nemají. Bývalý srbský generál má mezi nimi totiž dobré jméno. Je pro ně srbský hrdina, vlastenec. Jen bránil svůj národ, říká Miloš a ostatní souhlasně přikyvují.
Jestliže je Mladič hrdina, proč je tedy ve vězení, ptám se. „Srbsko je pod tlakem Evropské unie, proto ho zatkli,“ myslí si Vladimir. „Chceme vstoupit do Evropské unie jako každá jiná země. Ale Brusel by nás neměl vydírat,“ pojmenovává Miloš vnitřní konflikt mnoha Srbů.
Vidina členství v Evropské unii je lákavá, ale tluče se s vlasteneckými sentimenty. Tady v Lazarevu je Mladič prostě jejich. To je fakt, kterým nic neotřese. Ani srebrenický masakr osmi tisíců bosenských Muslimů, který má podle haagského tribunálu na svědomí právě Ratko Mladič.
„Byl to voják, generál. Prostě jenom poslouchal rozkazy,“ říká Miloš. A Vladimir, který sedí vedle něj, kýve souhlasně hlavou. „To, co se vypráví o Srebrenici, je lež. Počet obětí je menší, než se říká. Sedm nebo osm tisíc jich určitě nebylo,“ dodává Vladimír a je o tom hluboce přesvědčen. Důkazy ovšem nemá.
Cedule na konci vesnice, na které je ve žlutém poli napsané Lazarevo, je přelepená bílou čtvrtkou. Na ní je nápis nový – Mladičevo. Jasný důkaz, že tady je nacionalismus opravdu doma.
Dvě stě kilometrů vzdušnou čarou odtud leží východobosenská vesnice Srebrenica. Dnes u ní najdete památník, kde jsou v dlouhých řadách bílé mramorové náhrobní kameny. Tady leží bosenští Muslimové, které v červenci 1995 povraždili vojáci Ratka Mladiče.
Šuhran Maličová vypočítává příbuzné, o které během srebrenického masakru přišla, a ukazuje na hroby svých dvou synů. Jí se podařilo utéct do Sarajeva, odkud se sem po válce vrátila, aby – jak říká – byla své rodině co nejblíže. „Jsem ráda, že Mladiče našli. Ale k čemu nám to je? Naše nejbližší nám to nevrátí,“ konstatuje.
„Od toho masakru je pro mě každý rok dlouhý jako sto let. Ztratila jsem celou rodinu, svého muže a děti. Cítím se, jako kdyby mi bylo tisíc šest set let,“ říká mi Hatidža Mehmedovičová, která vede sdružení srebrenických matek.
„Mladičovi přeji hodně zdraví a dlouhý život, aby se dočkal vynesení rozsudku. Ne jako Miloševič, který zemřel během soudního procesu. Ať má Mladič hodně životní síly,“ uzavírá s notnou dávkou ironie.
Šestnáct let po konci občanské války v bývalé Jugoslávii jsou rány stále bolavé. Vyléčit by je mohly možná až následující generace.
