Vykoupat se v ukrajinském solném dole vyžaduje trpělivost
Cesta za některými turistickými cíly bývá velmi klikatá. Chtěl jsem si prohlédnout proslulé solné doly v městečku Solotvino na západní Ukrajině. Ovšem chybělo mi razítko od lékaře, že jsem alergik, a tak jsem se do podzemí nakonec ani nedostal. Zjistil jsem aspoň, jak to ve vyhlášeném letovisku, kam jezdí za koupelí v solných jezerech tisíce Ukrajinců, vlastně chodí.
Solotvino vychvalují průvodci jako nevšední atrakci. Kromě koupele doporučují cestu do osmdesátimetrové hloubky, kde horníci stále dobývají sůl. Vystupuji z auta v rušném kempu, mám za sebou 900 kilometrů a zírám. Přes dva modrobílé slunečníky vidím důlní věž a pod ní koupaliště o rozměrech hokejové plochy. Ještě delší cestu sem ale vážil z Ostrožské Lhoty učitel Pavel Žejdlík. A také se nestačí divit.
"Připadá mi to, jako bych se vrátil do svého dětství, kdy jsme měli také jezírko na potoku a byli jsme rádi, že to máme," prohlásil.
Důlní jámu plnou slané vody, kterou tam vhání čerpadla obrovskou trubkou z podzemí, nazývají místní lidé El Dorádo. Podobně zásobují trubky i další jezera, kolem kterých vyrostly stovky chat, restaurace a kde to žije od rána do večera.
"Krása. Jsem nasolená jak ryba. Tu vodou ani nespláchnu. Solotvino si zaslouží reklamu," říká lehce ovíněná asi čtyřicetiletá žena, která se vrací z jezera do kempu stejně jako stovky dalších. Po krizi ani památky.
Ale Marina, která prodává tretky všeho druhu, sušené ryby a domácí víno, je trochu opatrnější. "Jezdí sem lidi z Kyjeva, z Moskvy, ale byznys? Jaký byznys, jde to, ale jen trochu," podotkla.
Divoké hygienické podmínky a nedostatek místa nikoho netrápí. Mě však víc zajímá cesta do hlubin země, a tak se ptám místních, až konečně nacházím bránu do závodu. Budovy vypadají jako těsně před rozpadem a spolu se mnou se chce dostat na prohlídku i několik mladých Ukrajinců.
Zkoušíme tahat za kliky různých dveří, dokonce drze žádám o schůzku s ředitelem závodu. A zřejmě aby nás měla z krku, posílá nás jeho upracovaná sekretářka pro potvrzení, že jsme alergici. Důvod vysvětluje světlovlasá Halina.
"Musíš ležet tři týdny v nemocnici, samozřejmě fiktivně. Na to dostaneš potvrzení a můžeš do dolu," doporučila.
Jedem tedy na druhou stranu města, postupně zkoušíme jednoho lékaře, druhého, nakonec se dostáváme i na kliniku a v ponurých chodbách hledáme člověka s razítkem. Neúspěšně.
"Na jaře doly zatopila povodeň a je to nebezpečné. Něco tě může zavalit. Ale šlo by to. Musíš mít však víc razítek a nepustí tě ani tak hluboko," říká Vadim a doporučuje ještě několik možností.
Cesta do dolu je stále lákavá, avšak po čtyřech hodinách už ztrácím sílu pátrat dál. Nejsem si ani jist, zda-li mám odvahu sfárat do neznáma výtahem, který nebude o nic modernější než polorozpadlé stroje na povrchu. Na druhou stranu je to velmi neotřelý způsob zážitkové turistky.
