Z Žatce až na Sibiř. Ukrajinský veterán sloužil u banderovců, osvobozoval Prahu a skončil v gulagu
U příležitosti výročí konce druhé světové války většinou váleční veteráni obléknou slavnostní uniformy a staví na odiv svá vyznamenání. Anatolij Drozdovič z ukrajinského městečka Ljubovl žádnou uniformu ani sovětské řády nemá, ačkoli v řadách rudé armády osvobozoval Prahu. Jenže sloužil i v Ukrajinské povstalecké armádě, a když se na to po válce přišlo, putoval na 25 let do sibiřského gulagu.
Na osvobozování Československa má dnes čtyřiadevadesátiletý Anatolij Drozdovič jen hezké vzpomínky. Na tancovačce v Žatci si prožil románek s místní dívkou. Jenže zakrátko byla jeho jednotka odvelena.
„V Žatci jsme zaslechli v rádiu z Prahy, že ruští vojáci ukradli někde prase. Za dva dny přišel příkaz a byli jsme v Maďarsku. Mysleli jsme si, že se to dozvěděl Stalin a poslal všechny vojáky z Československa pryč,“ vzpomíná dnes.
Na skok doma
Anatolije zakrátko demobilizovali a on se vrátil domů. Užil si tři měsíce mírového života. 3. března 1947 ho zatkla tajná policie kvůli obvinění, že před vstupem do Rudé armády bojoval u banderovců.
Byla to pravda. Mladý Anatolij skutečně za německé okupace vstoupil do Ukrajinské povstalecké armády. „Kuchyně, prádelna, pekárna a sklady – to bylo moje místo,“ říká. Střílení a masakrování se prý Anatolij neúčastnil, měl na starost logistiku.
Ukrajinští povstalci tehdy bojovali proti všem. Zvlášť krutě postupovali vůči Polákům. Mezi oběma národy panovala velká nenávist, vzájemně si vyvražďovaly celé vesnice.
25 let za 5 minut
Po osvobození Ljubovle se Anatolij bál odhalení. Nejlépe se prý dalo schovat narukováním do Rudé armády. Sloužil v ní jako pyrotechnik, došel do Drážďan a poté až do Prahy.
Po zatčení mu více než válečné zásluhy pomohla rada jeho souseda, kapitána NKVD, aby šetřil síly a přiznal se, protože je to prý stejně jedno. „U soudu nás bylo pět a za pět minut bylo hotovo. Každému dali 25 let,“ vypráví Anatolij.
Vyvezli je až za polární kruh do Norilska, kde bylo mezi vězni 70 procent Ukrajinců odsouzených za spolupráci s banderovci. V květnu 1953, po smrti Stalina, se tam osazenstvo šesti táborů vzbouřilo, protože očekávalo amnestii.
V rukou hrdlořezů
Nejdelší vzpoura v historii gulagů trvala tři měsíce a likvidovala ji rota vojáků, kterým vězni říkali hrdlořezové.
„Co nás zachránilo? Jeden z nás měl bratra na strážní věži a ten nás varoval, že hrdlořezové pijí koňak, píchají si narkotika a kouří silné cigarety, aby se s vámi bez výčitek vypořádali. A tak jsme svolali naši lágrovou komisi a rozhodli se vzdát,“ vzpomíná čilý stařík.
Anatolij Drozdovič měl nakonec štěstí a o rok později se vrátil domů. Celý život už pracoval jen rukama. V lágru se prý naučil nejednomu řemeslu.
