Zapomeňte na parlamentní nudu. V Británii připomínají interpelace spíš akční film
Jestliže je Dolní sněmovna páteří britského parlamentarismu, pak středeční premiérské interpelace jsou něčím na způsob míchy nebo obratlů. Půlhodinová debata plná sarkasmů je divadlem na efekt a současně drsným testem pro poslance a samozřejmě samotného ministerského předsedu. Ten se sice většinu otázek dozví předem, ale lídr opozice ho zpravidla může něčím zaskočit.
Ze sálu pode mnou se ozývají výkřiky a hluk. Člověk má pocit, že je začátek velké přestávky na hojně navštěvované základní škole, ale chyba lávky. Tohle je zvukový projev, kterým členové Dolní sněmovny doprovázejí v kolébce demokracie „grilování“ svého premiéra.
„Parlament neodpouští… Když mají poslanci pocit, že odpovědi premiéra nebo vůdce opozice nejsou na výši, dají křikem, ječením, zkrátka obecně hlukem najevo svou nespokojenost,“ vysvětluje mi neobvyklé zvukové projevy britských zákonodárců žurnalista Jerry Lewis.
„V Dolní sněmovně byl randál už od jejího vzniku. Předseda sněmovny John Bercow se snaží poslance překřičet a zjednat klid. Když ale sám seděl v zadních lavicích sněmovny, byl to zrovna takový křikloun,“ podotýká Jerry.
Premiér má vždycky poslední slovo.
„Poslanci prostě budou na protest nebo ze vzteku hlučet vždycky. Nebudou se ale prát nebo něco podobného,“ dodává.
Drsný slovní souboj, ale má svá pravidla
Jerry Lewis dochází na novinářskou galerii nad jednacím sálem nepřetržitě posledních 35 let. Všichni ho uctivě zdraví a je znát, že patří k místnímu inventáři.
„Když jsem začal pokrývat dění ve Sněmovně, existovaly dvoje interpelace – v úterý a ve čtvrtek, vždy po patnácti minutách. Lídr opozice měl příležitost položit v podstatě jen dvě otázky. Dneska může premiéra zavalit pěti šesti dotazy v řadě,“ pokračuje ve vyprávění můj zkušený kolega.
Ministerský předseda může být během interpelací obviněn a přitlačen ke zdi, ale i jeho politický protivník musí respektovat pravidla, především to, že premiér má vždycky poslední slovo.
Na tiskové galerii v Dolní sněmovně britského parlamentu je zakázáno mít na sobě džíny a naopak je povinná kravata, kterou jsem si samozřejmě jako naschvál zapomněl. Naštěstí nejsem zřejmě první, a tak si mohu na věšáčku vybrat z několika erárních.
Štěstí přeje připraveným
Premiérské interpelace jsou nejen slovním ping-pongem a snůškou jízlivostí, ale taky soubojem decibelů. Tenhle týden ho vyhrál premiér Cameron, protože ochraptělý vůdce opozice Ed Miliband v podstatě přišel o hlas.
Podle jeho vlastních slov je to pořád lepší než přijít o dva vlastní poslance, což se nedávno přihodilo Davidu Cameronovi.
„Ubohého premiéra musí jeho tým před interpelacemi informačně zasvětit do mnoha aktuálních témat. On má samozřejmě různé fráze, berličky, jimiž získává čas a vyhne se přímé odpovědi,“ popisuje Jerry Lewis.
Občas proto od něj uslyšíte, „že se s tématem potřebuje blíže seznámit“, „považuje ho za relevantní“, „svolá k němu schůzku“ a podobně. Premiérův všeobecný přehled ale musí jít nad rámec přípravy, jinak ho někdo pěkně nachytá.
A skutečně, David Cameron během záludné otázky opozičního poslance ještě v několika málo vteřinách hltá očima informace, které vzápětí sebevědomě přednáší od premiérského pultíku.
Hrubý, a přitom uctivý
I když se někteří poslanci navzájem vyloženě nesnášejí, minimálně v jedné věci zachovávají dekorum. Ve vzájemném oslovení nesmí chybět slovíčko honourable – ctihodný.
Ministerský předseda tak třeba své spolustraníky, kteří mu přihrávají lehké, podpůrné dotazy, tituluje vřelým „my honourable friend“, můj ctihodný přítel.
„Tohle je prostředí, kde se počítají osobní poznámky, které občas zabolí. Jestliže poslanec čelí nějakému takovému osobnímu útoku, má právo se bránit a většina zákonodárců to taky dokáže. Je to ale prostředí, kde ,uspějí‘ jen ti nejsilnější,“ poznamenává Jerry Lewis.
Demokracie v akci
Během ostře sledovaných interpelací často stoupá nervozita do závratných výšin. „Zažil jsem hodně poslanců, kteří si jinak vedli skvěle, ale během interpelací totálně pohořeli,“ přibližuje své zkušenosti matador parlamentního zpravodajství.
Stalo se to třeba Sebastianu Coeovi, šéfovi organizačního výboru londýnské olympiády, který ze sebe skoro nemohl vymáčknout slovo. Tak moc je vystoupení před pěti někdy šesti sty poslanci svazující.
„Dívat se na interpelace v televizi je fascinující, ale být ve sněmovně při tom je neskutečné. Vyzývám posluchače Českého rozhlasu, ať si zamluví lístky na galerii a zažijí demokracii v akci,“ doporučuje Jerry Lewis na závěr.
Projděte si mapu nejoblíbenějších zápisníků na webu (zvětšit na celou stránku):
