Že se mořská voda pít nedá? Na Maltě by bez ní nepřežili

Pitná voda je v našich končinách stále běžnou a možná i nedoceněnou surovinou. Stačí otočit kohoutkem a pijeme, splachujeme záchody, nebo dokonce napouštíme zahradní bazény. V mnoha jiných zemích přitom mají vody akutní nedostatek. Stát s nejmenšími zásobami vody byste ale nenašli na Blízkém východě ani v subsaharské Africe.

Podle OSN je na vodu nejchudší zemí Maltská republika, která leží jižně od Sicílie. Většinu vody se tam naučili získávat z moře. A mořská voda je, jak známo, pořádně slaná.

Na pobřeží v Pembroke tomu není jinak. Na pláže tu ovšem nenarazíte. Zato vás nejspíš udiví stovky metrů dlouhé mohutné potrubí, které vede kamsi mezi útesy a na druhém konci ústí do areálu, který je jen pár desítek metrů od pobřeží.

Tvoří ho několik hal, které jsou velké asi tak jako skladiště v průmyslových zónách. Od těch se ale na první pohled liší silným hučením a mnoha obrovskými kovovými nádržemi.

Zpětná osmóza

Pod dvěma z nich, velkými asi jako cisterna z kamionu, mě vítá zaměstnanec této vodárny Stephan Zerafa: „Šedesát procent vody tady na Maltě získáváme z moře pomocí zpětné osmózy. Zbylých čtyřicet procent pochází z podzemních zásob.“

Na Maltě odsolují vodu procesem zpětné osmózy. Mořská voda se při ní prožene speciálními filtry pod velkým tlakem

„Dříve to bylo víc, kvalita podzemní vody se ale v průběhu času zhoršovala. Takže teď ji už nemůžeme používat jako pitnou vodu pro lidi,“ dodává. „V současné době mícháme podzemní vodu s tou naší filtrovanou, která je velmi čistá a splňuje všechny maltské i evropské standardy.“

Stefan Zerafa mi ve vstupní hale vysvětluje, že vodárna v Pembroke funguje už přes dvacet let. Za tu dobu se na ni přijelo podívat už mnoho delegací z různých zemí, kde zpětnou osmózu, jak se zdejší proces filtrace vody nazývá, používají.

Zjednodušeně řečeno spočívá v tom, že se mořská voda prožene speciálními filtry pod velkým tlakem. Oddělí se tím potřebná sladká voda od koncentrované solanky, která se vypouští zpět do moře.

Ráj instalatérů

No a teď už jsme uvnitř. Stojíme na lávce, pod kterou vedou tlusté trubky, které jsem viděl na pobřeží. Kolem nich jsou jakési kovové nádoby, vypadají jako přerostlé bojlery z koupelny, a menších trubek a hadic je tu opravdu nepočítaně.

Menších trubek a hadic je v odsolovací vodárně nepočítaně

„Jak můžete vidět, moře je odsud jen pár metrů. My ale vodu nepumpujeme přímo z moře, protože je kontaminovaná různými živočichy, mořskou trávou nebo pískem. Čerpáme ji proto z vrtů, které jsou ve skalách na pobřeží. Tím získáme už přefiltrovanou vodu, která má navíc stálou teplotu.“

Hlučný provoz zůstal za sklem a mě tak zbývá už jen jediná věc – vodu ochutnat.

Udělat z mořské vody takhle dobrou, pitnou, ale vůbec není zadarmo.

„Na udržení odsolovacího systém v chodu potřebujeme každý měsíc asi milion eur. Další milion eur stojí filtry, které musíme měnit jednou za šest až sedm let. Produkovat vodu tímto způsobem je pořádně drahé,“ zmírňuje mé nadšení nad zázračnou technologií jeden z místních techniků.

autor:
Spustit audio