Pixy aneb: Žádný film nemáme. Tohle kino popravili už před dvěma lety...
Víte, jak se pozná dobrý film? Že se o něm nedá mluvit... Že cokoliv řeknete, bude vůči filmu samému třeskutě nedostačující, že ho nemůžete reprodukovat, když prostě nemáte způsob, jak popsat, co jste viděli a cítili; že bez "slovníku" filmu vlastního a bez jeho specifických výrazových prostředků, pouhými slovy, nikdy nedocílíte toho, aby si Váš posluchač udělal přesný obrázek. No... a víte, jak se pozná dobrý comics?
Peníze sežerou všechno. Budoucnost je droga. Televize je démon. To všichni víme. Nicméně v undergroundovém comixu Maxe Andersona Pixy to platí doslova: z kotce vypuštěné peníze na kost ohlodávají hlídače, po klubech se potloukají floutci k extázi zfetovaní vizemi vlastní budoucnosti a televizní démon je po obětování jedné bedny ochoten splnit jakékoliv přání...
Pixy je comix, kde domy nakažené grafitti je třeba utratit, kde dokonalá recyklovaná těla s tymolinovými úsměvy pomalu přebírají nadvládu nad lidstvem, kde se do říše mrtvých jezdí na vízum, kde nejsilnějším médiem jsou krabice od mlíka ("Když to píšou na obalu od mléka, tak to musí být pravda.") a kde se drobáky pěstují ve velkochovech... Pixy sám je potracené embryo ani živé, ani mrtvé (a tedy nesmrtelné), věčné opilé a bezostyšně brutální, potomek Alky Seltzera a Angíny Pektorisové, kterou nutí číst mu po telefonu osmnáct hodin v kuse Dostojevského a Kafku. V říši mrtvých čas běží obráceně ("Vrátěj ti všecko, cos zaplatil na daních, a navíc omládneš!"), ve čtvrti potracených se fetuje bílá lepicí pasta a přestřelky se odehrávají kokosgranáty, cukropaly a míchanými střelami s plochou dráhou letu...
Inu, "všichni jsou ve skutečnosti embrya. Duše je odpadní produkt, který se jen rozpustí v atmosféře a narušuje televizní vysílání." Pixy je comix, kde "undergroundový" neznamená jen tuny vystřílených nábojnic, hektolitry krve a bubliny plné vulgarismů v kadenci přímo kulometné, ale především autentický a originální přístup k současné "kultuře" a "životnímu stylu", chytře parafrázovaný existenciálně nekrofilním příběhem poeovského ražení.
Max Andersson je švédský režisér a výtvarník, jehož comicsy doslova prosvištěly Evropou a rozpleskly se po stránkách amerických i japonských magazínů. Jeho kresebný styl, ne nepodobný linorytu, je typický svéráznou nadsázkou ve figurách a charakterotvorná disproporce jej výrazně stylizuje ke karikatuře; černobílé provedení a poněkud bizarní práce s perspektivou dodává jeho projevu na znepokojivosti. Atmosféru příběhu dotváří Andersson neméně svéráznou prací se strukturou stránky rámováním zahemženým embryi a schizoidně se tvářícími potvůrkami i doplňováním situací jemnými detaily na pozadí.
Zbývají už jen technické podrobnosti: více než přiměřený (ruční!) lettering, 72 stran kvalitního tisku na neméně kvalitním papíře, dvojí verze obálky, vložená záložka. Takže: udělal jsem, co bylo v mých silách, a řekl, co jsem chtěl říct (nebo se o to alespoň pokusil). Takže pokud to bylo aspoň trochu působivé a zajímavé, tak si vlastně závěrem zkuste připomenout, co jsem říkal na začátku...
Více z pořadu
Mohlo by vás zajímat
E-shop Českého rozhlasu
Kdo jste vy? Klára, nebo učitel?
Tereza Kostková, moderátorka ČRo Dvojka
Jak Klára obrátila všechno vzhůru nohama
Knížka režiséra a herce Jakuba Nvoty v překladu Terezy Kostkové předkládá malým i velkým čtenářům dialogy malé Kláry a učitele o světě, který se dá vnímat docela jinak, než jak se píše v učebnicích.
