Gnu - Milimetry ticha: Hledání dokonalosti

Pánové ostatně nepatří mezi začátečnické spolky už dost dlouho. To se jen občas všichni tváří, jako kdyby vůbec nebyli. A to i přesto, že často předskakují různým zahraničním formacím (namátkou Melvins nebo Rollins Band), zahráli si i na festivalech typu Trutnov, čas od času koncertují v zahraničí a ve své diskografii mají kromě debutového alba i několik dalších položek v podobě singlu či účastí na různých samplerech. Kolik mnohem mediálně profláknutěších jmen s takovou bilancí vás napadá?

Hned první poslech důrazně překvapí a zároveň nahlodá pochybnostmi o paušalizovaném zařazování skupiny do škatulky hard core. A to i přesto, že klasické h/c, jak ho má stále ještě spousta lidí zafixované, se už dávno posunulo někam jinam. Jenomže Milimetry ticha jsou ještě dál. Výsměch přátelům jednoznačných škatulek. Tohle není žádná jízda od začátku do konce. Tohle není zběsilost nadoraz a závody o to, kdo rychleji. Ne že by rychlé a agresivní pasáže chyběly úplně, ale rozhodně jich je méně, než byste čekali. A objevují se občas dost nečekaně. Jak už bylo řečeno, veškerá srovnání kulhají, ale chcete-li přece jen nějaké, pak řekněme, že se tahle deska bude líbit spíš fanouškům Joy Division než třeba těm, co rádi Dead Kennedys. Hudba je to hodně rytmická, melodie jsou upozaděné a občas chybějí vůbec. Souvisí to pochopitelně s dvěma baskytarami v sestavě, ale i s tím, že kytara namísto vyhrávek a melodií spíše zahušťuje. Jinak řečeno - zpětné vazby a plochy si užít můžete, v Čechách oblíbené rozcvičky prstů ve stupnicích (vydávané některými za kytarová sóla) zde nejsou na programu dne. Pokud tuhle desku neberete jako kulisu, určitě vás dříve či později vtáhne k soustředěnému vnímání - místy jsem získával až neodbytný pocit, že do hudby bylo zakomponováno cosi podprahového. Náladové zábaly nervů i sauna pro vaše sluchové ústrojí.

Rozhodně zajímavé jsou i texty. Už to, že jsou v češtině, je odlišuje od většiny kolegů, protože v těchto kruzích je běžná spíš angličtina, navíc nejde o suché slogany, ale o poetické odrazy reality, které bohatě provokují fantazii. Pěkně pracují se zkratkou a podobně jako někteří autoři klipů jsou schopni do jediného nacpat děj celovečerního filmu, zpěvák Adam Nenadál, který je jejich autorem, dokáže nastolit do pouhého čtyřverší námět na půldenní úvahu. Nejde ale jen o obsah, je tu i luxusní obal. Tím nemyslím booklet, i když fotografie v něm použité jsou nádherné, ale zvuk nahrávky, který je bez přehánění naprosto excelentní. Zachovává veškerou tvrdost i atmosféru živého vystoupení, textům je skvěle rozumět, aniž by zpěv byl nadměrně vytažený nad hudební celek. A hlavně působí velmi náladotvorně. Myslím, že když jeden z vydavatelů hovoří o "albiniovské dokonalosti", tak vůbec nepřehání, protože za tohle by se opravdu ani Steve Albini nemusel stydět. Připadá vám to, že tou chválou nějak rozhazuji na všechny strany? Tak si tu desku pusťte.

www.minorityrecords.cz