Blíží se Den české státnosti. Co Čechy znamenají pro lidi, kteří z nich museli ve 20. století emigrovat?

26. září 2012

Tento pátek 28. září je státním svátkem - Dnem české státnosti. Pojďme si proto představit rozdílné osudy dvou Češek, které emigrovaly do zahraničí. Jaký mají vztah k zemi, ve které se narodily, a jak těžký pro ně byl život venku? Kde pro ně znamená doma? Tyto otázky jim kladla redaktorka Anna Königsmarková.

Paní Zuzana Marešová emigrovala v roce 1939. Byla jedním z židovských dětí, které zachránil Sir Nicholas Winton. Jako sedmiletá se proto ocitla v Anglii. Na vyrůstání v cizí zemi nemá úplně nejlepší vzpomínky. Po válce se naštěstí se svou rodinou setkala zpátky v Čechách. Nějakou dobu žila také v Americe a Izraeli. Srpen 1968 ji zastihl na dovolené v Bulharsku, ona se ale rozhodla, že svou rodnou zem neopustí.

"Dennodenně jsme se hádali s manželem. On chtěl emigrovat a já a moje starší dcera jsme chtěly domů. To je otázka srdce. Já jsem tady doma a neumím si představit, že bych žila jinde. Tolik zemí a nikde nechci žít, já chci být tady."

Nelitovala později v 70. letech své volby?

"Byly chvíle, kdy jsem skutečně litovala, ale ne nadlouho. Možná to bylo tím, že jsem v Anglii byla dost nešťastná u té rodiny, ale já bych tam žít nechtěla. A v Americe teprve ne, to jsou tak povrchní lidi, to jsem v životě neviděla. Češi ne, co bydlí v Americe, ale Američani."

Ludmila Stáňová ta naopak Čechy opustila v roce 1969. Emigrovala rovněž do Anglie, kde byla ještě před okupací nějaký čas jako au-pair. Tu zemi si zamilovala a sama říká, že by z naší republiky asi odešla nehledě na politickou situaci.

"Samozřejmě já jsem byla z rodiny, kde komunismus byl nepřítel, maminčiny rodiče byli právníci, takže jsme jaksi byli buržoazie a neměli jsme to zde dobré. Já jsem si v podstatě strašně přála nežít v zemi, kde jsem měla vidinu, že budu muset žít v paneláku a mít dítě v jeslích."

Paní Ludmila získala v Anglii místo u mezinárodní firmy a sžila se s cizím prostředím. Její muž ale s napětím očekával rok 1989. Úplný návrat se ale nekonal.

"Vrátit se sem úplně a tam spálit mosty by bylo těžké, protože děti tam byly vychované, vzdělané, žily, už byly dospělé v té době, takže vrátit se sem úplně ne, ale můj manžel velice aktivně hledal možnost, jak se sem dostat. Od roku 1992 až do doby před dvěma lety tady pracoval, úplně nadšený, že je tady zpátky."

To jsou jen lehce nastíněné osudy dvou českých emigrantek. Zajímavých příběhů jsou desítky a některé z nich zaznamenává publikace Vzkazy domů, která vychází právě tento týden u příležitosti státního svátku. Inspirativního čtení je v ní víc než dost.

autor: ank
Spustit audio