Padevět, blízký zpovědník Hany Hegerové

Bratislavská rodačka Hana Hegerová (narozena 20. října 1931, vlastním jménem Carmen Hegerová, rozená Farkašová, v uměleckých začátcích známá jako Hana Čelková) vystudovala gymnázium v Komárně, kde maturovala v roce 1950. Soukromě se učila na piáno, vystupovala v ochotnickém divadelním souboru a chodila do baletní přípravky Slovenského národního divadla. Po maturitě pracovala rok jako úřednice, v roce 1951 se zapsala do odborného divadelního kurzu bratislavské konzervatoře na dramatický obor (absolvovala v roce 1953).

První divadelní angažmá ji zavedlo do žilinského Divadla Petra Jilemnického, kde hrála pět sezón. V roce 1957 ji pro zpěv objevil dirigent Juraj Berczeller, s nímž krátce – vedle divadelního angažmá – vystupovala v tehdy oblíbené bratislavské Tatra Revui. V roce 1958 nastoupila po úspěšném konkursu do pražského Divadla Rokoko, kde hrála i zpívala ve většině tehdejších dobových inscenací a začala si budovat vlastní repertoár. Už tehdy měla ve zpěvníku pár šansonů dvojice Petr Hapka – Petr Rada (mj. Obraz Doriana Graye), ale především od Edith Piaf převzatý šanson Milord, který pro ni skvěle česky přebásnil Pavel Kopta.

Když hostovala v pražské Alhambře, slyšel ji v roce 1959 zpívat ředitel pařížské Olympie Bruno Coquatrix, který stál za jejím pozdějším angažmá v Paříži. V roce 1961 se Hana Hegerová stala členkou Divadla Semafor, kde postupně účinkovala v Zuzanách, Šesti ženách Jindřicha VIII, v Dobře placené procházce…Do jejího zpěvníku tehdy přibyly dodnes platné semaforské písně jako Študent s rudýma ušima, Zlá neděle či Z mého života, v myslích pamětníků dodnes zůstává její recitál s Miroslavem Horníčkem H + H ´65, který na semaforské scéně režíroval Ján Roháč. Zazněly v něm šansony jako Kázání v kapli Betlémské, Madony na kolotoči, Noc, Obraz Doriana Graye, Petr a Lucie, Židovská máma… Tento recitál se také stal základem debutového, bezejmenného alba Hany Hegerové, které vyšlo v roce 1967.

V letech 1967 až 1969 byla Hana Hegerová na stáži v pařížské Olympii, po návratu se na čas vrátila do Semaforu, kde v roce 1970 uvedla svůj další recitál. Ten pak obnovilo Divadlo Na zábradlí Ladislava Fialky a objevilo se v něm několik nových, pozoruhodných písní (mj. Maestro Tango, Mapa lásky, Penzion na předměstí, Co mi dáš, Rozvod, Surabaya Johnny). Nedlouho poté už se mohla pochlubit tím, že vystupovala jako host na evropském koncertním turné Gilberta Bécauda.

Po několikaletém přerušení umělecké činnosti se vrátila na scénu v roce 1983, o čtyři roky později přišla s výtečným albem Potměšilý host, které pro ni autorsky připravili Petr Hapka s Michalem Horáčkem (byly na něm mimo jiné skladby Levandulová a Denom blue). Díky tomuto albu byla v anketě odborníků Zlatá nota vyhlášena v roce 1988 nejlepší domácí zpěvačkou a Potměšilý host se stal Albem roku.

V roce 1992 převzala Hana Hegerová Platinovou desku Supraphonu za 600 000 prodaných desek, v roce 1996 byla slavnostně uvedena do Síně slávy Akademie populární hudby, v roce 2002 převzala z rukou prezidenta republiky Václava Havla Medaili za zásluhy.

Z filmových rolí Hany Hegerové připomeňme snímky Frona, Naděje (po boku Rudolfa Hrušínského), Kdyby tisíc klarinetů a Ta naše písnička česká. Trojalbum Hany Hegerové, které připravil k vydání host Nočního proudu Tomáš Padevět, vychází v předvečer dvaaosmdesátých narozenin naší nejvýznamnější šansoniérky.