MELOUCH
Včera jsem tu mluvil o výrazech fuška a fušovat, která jsme přejali z němčiny, kde vznikla ze zvukomalebného citoslovce futsch, z něhož pochází i české citoslovce fuč. Možná jste si při poslechu mého povídání všimli několika slov, která si přímo říkají, abych promluvil i o jejich jazykovém zákulisí. A tak abych předešel vašim eventuálním e-mailům, promluvím bez vyzvání o výrazech melouch, břídil a hudlař.
Říkal jsem včera, že synonymem jednoho z významů výrazu fuška je slovo melouch. Ano, melouch je fuška neboli neoprávněně, pokoutně prováděná vedlejší řemeslnická práce. Což za socialismu znamenalo, že řemeslník pracoval jako soukromý podnikatel, a to se nesmělo, dnes bychom slovem melouch mohli označit práci zaměstnance vykonávanou bez vědomí zaměstnavatele v pracovní době, či práci, při jejímž účtování se vyhýbáme daňovým předpisům. Nesmím zapomenout, že ? ačkoliv to zatím slovníky neuvádějí ? výraz melouch dnes používáme i pro mimomanželský, pokoutní, vedlejší vztah. Melouch přišel do češtiny, jak píše publicista Benjamin Kuras, někdy v 16. století z jazyka jidiš, který používali židovští obyvatelé českých, ale i německých zemí. Už jsem tu jednou říkal, že jidiš je směsice původního židovského jazyka hebrejštiny a němčiny a že obsahovala asi 20 procent slovanských slov. Výraz melouch v jidiš zněl meloche a pocházel z hebrejštiny, kde se vyslovoval melacha. Kuras píše, že šlo o práci kvalifikovanou, o řemeslo, etymologové dnes, ale třeba i ve 30. letech minulého století, soudí, že ve shodě s dnešním významem výrazu melouch židovské meloche znamenalo pokoutní práci. Také další slovo, o němž jsem slíbil promluvit, tedy hudlař, je takzvané cizí. Hudlař je ten, kdo něco dělá neuměle, ledabyle. Nejčastěji se slova hudlař, hudlat, hudlařina používají v souvislosti s hudbou, s hraním na hudební nástroje, a tak by si leckdo mohl myslet, že je tu souvislost se zvukově podobným výrazem hudec označujícím hráče na hudební nástroj. Ta souvislost tu není. Hudec je slovo slovanské a souvisí s jen českým a slovenským výrazem hudba, zatímco výrazy hudlař a hudlat jsou z německého hudeln, které znamená dělat něco neuměle, špatně a pochází od podstatného jména Hudeln, tedy hadr. Hudlat tedy vlastně znamená zacházet s něčím tak ledabyle, jako zacházíme se zcela bezcennými hadry. Třetí z trojice slov, která jsem si vybral do dnešního povídání, je české synonymum pro hudlaře a fušéra, totiž břídil. Ano, břídil je nepochybně slovo české, dokonce staročeské. Pochází totiž od starého a dnes už zapomenutého slovesa břídit ? Jungmann ho uvádí v krátké podobě břidit ?, které znamenalo něco kazit, něco packat. Přídavné jméno břidký, psáno s d, znamenalo ohavný, odporný a kupodivu také ostrý. Že je břidký se dalo ve staročeštině říct o nechutném nápoji a také o meči. Ano, odtud, z významu ostrý, je naše dnešní slovo břitký, psáno s t, které užíváme například o jazyce. Tolik o výrazech melouch, hudlař a břídil.
Dotazy, připomínky a náměty mi můžete psát na novou e-mailovou adresu mnovotny@rozhlas.cz
E-shop Českého rozhlasu
Starosvětské příběhy lesníků z časů, kdy se na Šumavě ještě žilo podle staletých tradic.
Václav Žmolík, moderátor
3x Karel Klostermann
Komplet obsahuje dva šumavské romány Ze světa lesních samot, V ráji šumavském a povídkový soubor Mrtví se nevracejí z pera klasika české literatury Karla Klostermanna (1848 - 1923), který tomuto kraji zasvětil celé své dílo.
