ZÁBST

Určitě je zajímavé, že sloveso zábst se používá právě jen v souvislosti s rukama a nohama - zebou mě ruce, zebou mě nohy, ale že by mě zebalo třeba břicho, se říct nedá. Sloveso zebat se také používá ve spojení se zdrojem chladu neboli zebání: sníh mě zebe do rukou, promrzlá zem zebe. Že něco zebe, se také dá říct přeneseně: sjela ho pohledem, který zebal. Z tvarů slovesa zábst vzniklo rovněž přídavné jméno zebavý, Slovník spisovného jazyka českého píše, že ho použil Vladimír Neff ve spojení zebavý vítr, a z textu Karla Čapka se uvádí příslovce zebavě.

Sloveso zábst je všeslovanské. Praslovansky to slovo znělo zebsti a původně asi znamenalo hryzat, řezat. Takže jeho použití v souvislosti se zimou, s chladem a mrazem je vlastně metaforické. Když nás zebe, jako by nám mráz okousával končetiny. Že praslovanské zebsti znamenalo hryzat, řezat, odborníci soudí podle toho, že do příbuzenstva patří litevské žembti, které znamená řezat, albánské dhëmb, které má význam bolet, a staroindické jambhate, tedy chňape. Všechna ta slova, včetně našeho zábst, mají společný indoevropský kořen, který zní gembh- a znamená hryzat. Ke stejnému kořeni dojdeme, když pátráme po původu slova zub.

Do blízkého příbuzenstva slovesa zábst patří i české přídavné jméno vyzáblý, kterým dnes označujeme člověka hodně, řekněme až přehnaně hubeného, vychrtlého. Původní význam toho adjektiva však byl vymrzlý, vyschlý zimou a patrně se původně používalo o stromech, keřích a jiných rostlinách, teprve později také o lidech. Když je žena či dívka vyzáblá, říká se jí také vyzuna, což se píše někdy s měkkým, někdy s tvrdým y po v. Původ tohoto hezkého českého slova odborníci neznají, ale není prý vyloučeno, že vzniklo z přídavného jména vyzáblý a že tedy souvisí se slovesem zábst, které jsem tu dnes probíral.