Déšť

"Česká zvláštnost: přináležité sloveso dštíti se specializovalo (téměř) jen na význam biblický - dštíti oheň a síru. Takže k dešti není slovesného protějšku od téhož kmene a s týmž významem... Proto se nedivte cizinci, řekne-li snad, že déšť dští nebo že prš (vyslov perš) prší (perší)" Ano, slovo déšť je od dštít, ale toto sloveso se o dešti dnes už nepoužívá. Jde o slova všeslovanská, praslovansky se déšť řeklo džďž, což asi pochází z indoevropské složeniny dus-dju, tedy špatný den. Když prší, je to špatný den, tomu rozumíme, zvlášť když jsme někde pod stanem a máme mokré všechno včetně zápalek. Ale že deštivý den byl špatný i pro staré Indoevropany, přece jen trochu udivuje. Déšť je pro přírodu po všech stránkách dobrá věc a naši předkové byli s přírodou tak spojeni, že na ni byli odkázáni, takže co bylo dobré pro přírodu, mělo by být dobré i pro ně. Václav Machek ve svém etymologickém slovníku toto záhadu vysvětluje tak, že původní indoevropské slovo označovalo déšť trvalý, celodenní, drobný, takový, který člověku zabraňuje pracovat venku. A to, že nemohli venku pracovat, bylo pro naše předky špatné, ne samotný déšť. Machek ještě podotýká, že prudkému, přívalovému, krátkému dešti naši předkové říkali tuča.

Michal Novotný

Vraťme se ještě k Pavlu Eisnerovi, citát, kterým jsem dnes začal, ještě pokračuje a také stojí za přečtení: "Chtěl jsem však podotknout něco jiného. Chtěl jsem upozornit na plurál deště. V horách spadly velké deště... Obávám se, že si nejsme dost vědomi krásy tohoto množného čísla, šíře tohoto přírodního vidění... Deště - co je v tom prostinkém plurálu po stránce pojmově obsahové, může mnohý jiný jazyk vyjádřit jen složeninou; a co je v tom plurálu mohutného, živelného, svíravého, to nedovede vyjádřit vůbec."

Náměty, dotazy a připomínky mi můžete posílat na e-mailovou adresu michal.novotny@rozhlas.cz