Fuk 2

Do blízkého příbuzenstva těchto fuků patří hovorové sloveso vyfouknout ve významu ukrást. Když něco někomu vyfoukneme, uděláme to nepozorovaně, nehlučně, hbitě, jako bychom jen tak foukli. S největší pravděpodobností do stejné jazykové rodiny patří i výraz podfuk, který má význam lest, úskok, podvod. Podvod se také dělá nepozorovaně, nehlučně, hbitě. Jako když foukne. Ale abych řekl ze zákulisí slova podfuk úplně všechno, musím dodat, že kdysi se myslelo, že jde o cizí slovo, že pochází z latinského sub fuco, tedy pod líčidlem, přetvařující se.

Ale dosti foukání, máme i fuky, které s foukáním nesouvisejí. Fuk jako pojmenování drobného penízu je prý zkomolenina slova floutek či flútek, kterým se označovaly měděné mince používané husity. O původu toto fuku, z něhož je také známější flok ze spojení nemít ani floka, se nic neví. S fukem jako dírou, štěrbinou, zářezem a drážkou je to naopak jasné. Ten je z německého Fuge, spára.

A konečně jsme došli k šumafuku, na který se ptala posluchačka Navrátilová. Ten má původ v hovorové francouzštině, tam se "je mi to jedno" či "kašlu na to" řekne je m´en fous (žmafu), což se píše...To fu, psáno fous pochází ze slovesa foutre, které mimo jiné znamená "vůbec nedělat". Češi si z francouzského žmafu vytvořili několik variant: šmafú, šumafú, šumafuk, šmafuk a také zkrácené fuk, které ovšem nemá nic společného ani s foukáním, ani s drobnými, ani s fukami ve zdi. Takže když nám odpovědět na dotaz posluchačky z Mělníka, kterým jsem toho povídání včera začal: původem francouzské a v češtině zkomolené slůvko šumafuk ani trochu nesouvisí se starým českým pojmenováním lesa výrazem šuma, který dal vzniknout pojmenování Šumava.