Nejstarší Indové

Induské pečetidlo s obrazem jednorožce a induským písmem. Mohendžodáro, 2500-2000 př. n. l. - Foto: British Museum

Induské pečetidlo s obrazem jednorožce a induským písmem. Mohendžodáro, 2500-2000 př. n. l.Foto: British Museum

V minulé kapitole jsme hovořili o prastaré civilizaci (3000-1500 př. Kr.), kterou nazýváme protoindická nebo mohendžodárská. Lidé, kteří ji vytvořili, měli písmo, jenomže jejich hieroglyfy zatím nikdo nerozluštil. Odborníci se domnívají, že tuto civilizaci vytvořili ádivásiové, původní obyvatelé Indie: drávidské a mundské rody. Drávidská a mundská etnika představují tmavý antropologický typ.

Předkové těch, kteří se dnes v Indii nazývají Domové, patří mezi ádivásie, nejstarší obyvatele Indie. Předkové Domů tedy mohli být součástí populace, která vytvořila starou, vysoce rozvitou protoindickou civilizaci. Ve 4. části Romské historie jsme ukázali, jak se zvláštní (zadopatrové) indické hlásky d, t, dh změnily v romštině na r (doj>roj, mand>manro, pet>per, atd.). Z názvu Dom vzniklo zákonitě Rom. A jsou-li příbuzní dnešních indických Domů Romové, pak můžeme říci, že i praprapředkové Romů patřili k obyvatelstvu, které žilo v Indii v době oné vyspělé, bohaté, dávné mohendžodárské civilizace. 

Keramický džbán z Mohendžodára z období cca 2500-2000 př. n. l. - Foto: British Museum

Keramický džbán z Mohendžodára z období cca 2500-2000 př. n. l.Foto: British Museum

Co se stalo, když do Indie vtrhli kočovní pastevci, Indoevropané, kteří si říkali Áriové? Něco můžeme vyčíst z jejich svatých spisů, z Véd, Upanišad, Purán (srovnej s romským výrazem purano). V Rig-Védu čteme, že „bílí“ bojovali s „černými“ Dásy. Je samozřejmé, že árijští autoři chválili své „bílé“ lidi a „černé“ nepřátele se snažili ponížit. Posmívali se jim pro jejich černou barvu pleti. Říkali, že „nedovedou mluvit“ – to proto, že jejich jazyku nerozuměli. (Proč Slovani nazvali Germány Němec? Protože po ně byl jakoby „němý“ – nerozuměli jeho řeči). 

Áriové se chlubili, že jejich bůh Indra rozvrátil sedmdesát nepřátelských „purů“ – tvrzí. Chtě nechtě museli přiznat, že původní obyvatelé Indie byli mocní a bohatí. 

Když ovšem dnes vykopáváme zpod země města, vesnice a domy, vidíme, že „mohendžodářané“ byli mírumilovní lidé, kteří nevedli války. Kočovní Indoevropané byli mnohem bojovnější, a tak původní obyvatele pobili, vyhnali je z jejich země a usadili se na ní. 

Nejvíce ádivásiů uprchlo. Dlouhá leta putovali, až přišli na jih Indie. Více než za tisíc let tu znovu vybudovali drávidskou civilizaci. Dnes mezi ně patří Tamilové, Telugové, Malajalamci a další. Ty, co neuprchli a co nebyli pobiti, si Áriové zotročili. Udělali z nich „dásy“. Název Dás byl původně etnonym – označoval nějaký „národ“; později se začal užívat ve významu „otrok“, „sluha“. 

Dělení na varny

Předtím, než přišli áriové do země, kterou dnes nazýváme Indie, dělili se na tři sociální skupiny – varny: nejvyšší byla kněží, bráhmani; druzí byli bojovníci, vojáci a vojenští velitelé, vládci, kšatriové; třetí byli kupci, vajšiové. Když si podrobili ádivásie, vznikla čtvrtá varna šudrové. Každá varna se prezentovala vlastní barvou (slovo „varna“ znamená „barva“). Bráhmani měli bílou barvu, kšatriové rudou, vajšiové žlutou a šudrové černou. 

Ze staré literatury Árijů lze vyčíst, že na samém počátku si bílí Indoevropané brali za ženy dívky tmavých původních obyvatel a i tmaví muži se ženili s bílými ženami. (Proto jsou dnes téměř všichni Indové tmaví; ale i tak jsou drávidové a potomci adivásiů tmavší než například bráhmani). Jenomže časem se toho bráhmani a vládci polekali. Báli se, že by ádivásiové mohli získat zpátky svou moc a vládu. Báli se jejich bohů, jejich magie. Věřili, že dovedou čarovat. (Samozřejmě, že nebyli žádní čarodějové! Jenom rozuměli okolní přírodě, lesům, vodstvu, stromům, a dovedli užívat její síly. Áriové přišli odjinud, „indickou“ přírodu neznali a nedovedli s ní „hovořit“). 

V průběhu let si Áriové vytvořili zákon, podle něhož se bráhmani, kšatriové, vajšiové (to znamená „jejich lidé“) nesměli dopouštět sňatků se šudry (tedy s potomky adivasiů). Ve spise zvaném Mánavadharmašástra jsou zahrnuta podrobná pravidla, kdo s kým se smí nebo nesmí ženit a vdávat. (Mánavadharmašástra byla vytvořena patrně v roce 500 před Kr., ale písemně byla zaznamenána až v 2. stol. po Kr. Údajně ji sepsal Manu.) 

Muži z „vyšších“ varn měli povoleno brát si ženy o něco „nižší“, ale „bílé“ ženy měly přísně zakázáno vdávat se za šudry. Kdyby si bráhmanka nebo kšatrijka vzala šúdru, stala by se „nečistou“: ona i její potomci. Její rod ji musel vyloučit, nikdo s ní nesměl mluvit, nikdo s ní nesměl jíst, nikdo ji nesměl uctít. Lidé, kteří se prohřešili proti tomuto Manuovu zákonu, byli nazývání čandálové

Čandálové museli bydlet mimo obce, nesměli nosit zlaté šperky, jen železné, měli přikázáno jíst z rozbitého nádobí atd. Dříve mnozí cikanologové tvrdili, že indičtí předkové Romů byli čandálové. Je to pravda? 

Existuje mnoho skutečností, které ukazují, že to pravda není: Domové nebyli čandálové. Spis Sádhanamálá (8. stol.) hovoří o domském králi Herukovi, existují zříceniny domských tvrzí. To naznačuje, že Domové kdysi vládli vlastnímu území. O tom budeme hovořit příště. 

Autor:  Milena Hübschmannová

Nové články v rubrice