Opakování o historii Romů

Přibližně kolem roku 1500 př. Kr. vtrhli do Indie kočovní Áriové, část „mohandžodářanů“ pobili, část uprchla na jih Indie, část se poschovávala v džunglích, část si noví vládci zotročili. Je pravděpodobné, že v průběhu mnoha staletí se Rromové v Madhjapradéši v okolí města Gorakhpuru znova vzchopili a vytvořili si vlastní panství, malý státeček, jakých bylo v Indii desítky, ne-li stovky (nezapomeňme, že Indie je 42x větší než Česká republika!) Pro tuto hypotézu svědčí dva důkazy: existence domského krále Heruky a jména zřícených tvrzí Domdígarh a Domraon. Kde je král a tvrze, musí být i nějaká forma státního zřízení.

Zdá se, že za vlády silné Guptovské dynastie, která si podmanila téměř celou Indii (3-5 stol. po Kr.), bylo rozvráceno mnoho malých „královstvíček“ a mezi těmito panstvími bylo patrně i rromské panství. (Toto předpokládá významný historik G. W. Briggs, který vydal vědeckou studii Domové a jejich blízcí příbuzní. Mysore, Indie 1956.)

Co se pak stalo s prapředky Romů? Patrně se znovu rozešli do všech stran a samostatnost a sláva Rromů vzala za své. Možná že vládnoucí rody byly pobity, možná že se některé protlačily do vysoké válečnické „varny“ (stavu) kšatriů neboli rádžputů za cenu toho, že se vzdali původního etnického jména Dom (Rrom), protože jinak by je příslušníci vysoké varny nebyli přijali. Na to byl přísný zákon: každá džáti = kasta byla uzavřená ve své sociální ohradě. Dodnes není přípustné, aby se kasty mezi sebou mísily.

Podobně jako se dříve chlapec z rodu tzv. „čistých Romů“ nesměl oženit s dívkou z „degešského“ rodu nebo jako by dříve „čistý Rom“ nepojedl v domě „degeše“, i kdyby měl umřít hlady, tak to bylo a je v Indii dodnes. Jenom tehdy, když příslušníci „vyšších varn“ – kšatrijové = v Rádžasthánu rádžputpové, což znamená „synové králů“ – mezi sebou bojovali, tehdy byli ochotni mezi sebe přijmout i ty „nízké“ ádivásie (pokořené původní obyvatele) – ale ti se museli vzdát své etnické identity.

Další romské rody se živily, čím se dalo, vykonávaly své tradiční profese: hrály, dělaly kovářskou práci, pletly koše. Někteří se museli uchýlit i ke „špinavé“ práci – zametali města, spalovali mrtvé – ale jen si představte, jak bychom mohli žít, kdyby nebylo lidí, kteří udržují ve městech čistotu? Co by se stalo, kdyby nebyli hrobaři, kteří pochovávají mrtvé? Takovým lidem můžeme děkovat za to, že neumřeme špínou nebo na epidemie.

Jenomže příslušníci „vysokých varn“ nebyli podobného názoru. Potomky ádivásiů (původních obyvatel) mezi sebe nepřijali. Označili je názvem „antjadž“ – „ti, co se narodili mimo hranice vyšších varn“. Kromě toho jim hanlivě přezdívali „čándála“ nehledě na to, k jaké etnické pospolitosti patřili.

Slovo „čándála“ se užívá podobně jako „degeš“. (Jenomže „čándála“ říkali bráhmané a příslušníci dalších „vyšších varn“ i Evropanům a Arabům – každému, koho považovali za „nečistého“, „ne-svého“).

Velká chyba, které se dopouštěli neromští historici, když psali o dějinách Romů v Indii, spočívá v tom, že brali v potaz pouze tu dějinnou epochu, kdy už byli Rromové (Domové) ponížení, podrobení, kdy už byla ztracena jejich samospráva (státní samostatnost?) a kdy se ocitli za ohradou „vyšších varn“. A kdy je árijští „vznešenci“ nazývali „antjadž“ a „čándála“.

Snažíme-li se sestavit dějiny Romů v Indii, je nezbytné přihlížet i k dřívějším obdobím: k Mohendžodárské epoše a k epoše, kterou bychom mohli nazvat „Heruko - Domdígarhská suverenita“.