První zmínky o Romech

Pařížský zlomek latinského překladu Kroniky tak řečeného Dalimila - Foto:  Národní knihovna ČR

Pařížský zlomek latinského překladu Kroniky tak řečeného DalimilaFoto:  Národní knihovna ČR

Absence vlastní psané historie Romů nutí české i zahraniční romisty obracet se k dostupným historickým pramenům, k dobovým kronikářům, a pátrat tak po jednotlivých poznámkách, které nám zanechali. Lze proto usoudit, že ne vždy se jedná o úplné, natož objektivní a nezaujaté zprávy. Dozvídáme se především o tom, jak Romy vnímala majoritní společnost a bohužel, jak je však dodnes zvykem, jen velmi málo o tom, jak majoritní společnost vnímali Romové samotní.

Dalimilova kronika 

Za první zmínku o Romech na našem území se často vydává kapitola z kroniky tak řečeného Dalimila nazvaná „O Kartasiech pohanských“ (Dalimil: Česká kronika, vydává Jan Laichter, redakcí Václava Tille, v Praze 1920): 

Leta od narození Jezu Krista milostivého
tisícího dvoustého čtyřicátého druhého,
kartasi chodili,
tatarští zvědové byli.
 

5. Na pět set těch lidí šlo
a takové jich chování bylo.
Kloboučky velmi vysoké měli,
roucho krátké a tobolky nosili;
Všichni v spodcích chodili,
 

10. Holi dlouhé v rukou drželi.
Když píti chtěli, s břehu nakloňmo pívali,
když chleba prosili, „kartas boh“ tak mluvívali:
proto jim kartasi říkali....
 

Vladislav Vančura v Obrazech z dějin národa českého o pravém významu této zprávy nikterak nepochybuje a staví se tak kladně k všeobecně akceptované domněnce o tom, že Romové byli tureckými vyzvědači: 

„Je čas říci, že tehdy utíkal před mongolským vojskem v tlupách lid, kterému bylo dáno jméno kartasi a to jest cikáni. Mongolská hrubost naháněla cikánům nesmírný strach. .... I utíkali, hnali se jako laní stádo,.. a snášeli strašný hlad. ... Tu říkali vkládajíce v svá slova všechnu naději žebráků: ‚Kartas boh! Kartas boh!‘ A to jest: ‚Hladovíme!‘“
(Vladislav Vančura, Obrazy z dějin národa českého, Družstevní práce, Praha 1946) 

Zda se však skutečně jednalo o Romy, které obyvatelé mylně považovali za tatarské vyzvědače, či zda jde spíše o zbožné přání romistů, zůstává dodnes otevřenou otázkou. Způsob obležení zde bohužel nesvědčí ani pro ani proti. Z jazykového hlediska nutno přiznat, že ono „kartas bóh“ či „kartas boh“ by mohlo být blízké romštině a vyjadřovat „(Bůh) seslal hlad“. 

Z historického hlediska však nelze opominout, že mongolská vojska vpadla do střední Evropy již v roce 1241 a přítomnost jejich zvědů by proto musela být datována již do jara tohoto roku, nikoli tedy do roku 1242, jak uvádí Dalimilova kronika. Přítomnost Romů ve východní Evropě však v této době nikdy zaznamenána nebyla. 

Jak uvádí přední odborník na historii Romů, Ctibor Nečas, stejně nepravděpodobná je i teorie o tom, že by se jednalo o Romy z Uher: 

„Proud Mongolů, který mohl narazit na romskou populaci v Uhrách, se zemí přehnal tak rychle, že na nějaké kontaktování nebylo pro nedostatek času ani pomyšlení. .... nebo to byli Romové,... ale ti by se dostali na české území z Balkánu bez souvislosti s Mongoly nebo krátce až po mongolském vpádu a spíše za jeho ústupu ze zpustošených Uher.“
(Nečas, Ctibor: Romové v České republice včera a dnes, PgF UP, Olomouc 1993) 

Další zmínky o Romech 

Další sporná zmínka o přítomnosti Romů na našem území pochází z Popravčí knihy pánů z Rožmberka, která je datuje do roku 1399. Jeden z vyslýchaných loupežníků totiž uvedl, že spoluviníkem je mimo jiné i „Cikán, černý, Ondřejóv pacholek“. Rovněž zde však zůstává otázkou, zda se nejednalo pouze o přezdívku či vlastní jméno, což by nebylo nijak výjimečné (např. dle Starých letopisů obsadili Pražané se Žižkou hrad Vildštejn, „neb sú uhrozili jeho purkrabí nestatečného, jménem Cikána“.) 

Na území dnešního Slovenska se první zmínka datuje do roku 1322, kdy rychtář Ján Kunch ze Spišské Nové Vsi v soupisu statků uvedl, že se v „okolních lesech, patřících rodině Marisássových, potulují Cikáni“ (Mann, Arne: Rómsky dejepis, učebný text pre druhý stupeň základných škol, Bratislava 1995). 

Posledním diskutovaným údajem o přítomnosti Romů na našem území je úryvek z kroniky obsažené později v Palackého Starých letopisech českých, kde je u roku 1416 poznámka: „toho léta vláčili se Cikáni po České zemi a lidí mámili.“ 

Ochranné listiny a název bohémové 

Za jistý lze pokládat až rok 1417, kdy naším územím prošla skupina, jejíž cesta byla poměrně podrobně zmapována i v ostatních zemích, jimiž procházela. V jejím čele stál „král“ Sindel a „vévodové“ Panuel, Michal a Ondřej. V roce 1417 se tato více než třísetčlenná skupina vydala od Budína do Košic a dále pak přes Levice jižním Slovenskem do Bratislavy, kde se rozdělila. Stejně jako ostatní se i tato skupina cestou prokazovala ochrannými listinami, které jim zaručovaly příznivé přijetí. 

Podobný glejt vystavil 17. dubna 1423 císař římský a král český Zikmund Lucemburský na Spišském hradě vojvodovi Ladislavovi. Glejty zaručovaly předákům jednotlivých skupin na svou dobu nevídané pravomoci nad vlastními lidmi a zaručovaly jim ochranu na dalších cestách: 

„My, Zikmund, král uherský, český, ..., náš věrný Ladislav, vojvoda svého lidu cikánského nás pokorně poprosil o dosvědčení naší zvláštní shovívavosti. Přijměte tedy jeho uctivou žádost a neodmítejte tento dopis. V takovém případě, jestliže se uvedený Ladislav a jeho lidé objeví na jakémkoli místě našeho císařství, ve městě nebo ve vsi, doporučujeme vám prokázat mu věrnost, kterou tímto prokazujete nám. Ochraňujte je, aby vojvoda Ladislav a jeho lid mohl přebýt bez újmy za vašimi zdmi. Jestliže se najde mezi nimi někdo opilý, jestli kdokoli vyvolá hádku jakéhokoli druhu, My chceme a nařizujeme, že pouze sám Ladislav, vojvoda, má jediný právo tohoto soudit, potrestat, dát odpuštění a rozhřešení, vyloučit ho z vašeho kruhu...“ 

Tento glejt si přinesli s sebou Romové až do Francie, a protože byl vydaný v Čechách (La Bohème) a českým králem (le roi de Bohème), francouzský lid pojmenoval nově příchozí podle země, ze které přišli, tedy les Bohémiens, obyvatelé Čech. 

Pronásledování a represe 

Od poloviny 16. století se však postoj vůči Romům mění i na našich územích. Katolická církev začala již dříve poukazovat na to, že se chování Cikánů příliš neshoduje s chováním, jež se očekává od poutníků činících pokání, a s křesťanstvím vůbec. 

„Zlatý věk“ střídá období nedůvěry, která postupně přerůstá v otevřenou represi, k níž dala církev své oficiální požehnání již roku 1427, kdy Cikány pařížský arcibiskup exkomunikoval z církve. 

Zatímco na německém území se protiromské vyhlášky objevovaly již na konci patnáctého století, ze záznamů našich kronikářů a z knih počtů vyplývá, že jim byly peněžité dary na našem území poskytovány přinejmenším ještě v roce 1596. 

Protiromské nálady se však začaly stupňovat poté, kdy ze založení požáru v Praze v roce 1541 byli podezříváni právě Romové. Roku 1545 vydal Ferdinand I. mandát, jímž nakazoval, aby Romové byli vypovězeni ze země. Přesto zde však stále ještě vládla zřejmě příznivější atmosféra než v sousedních krajích, neboť Ferdinand musel své nařízení v průběhu dalších let opakovaně obnovovat. Ani feudálové se příliš netajili tím, že do svých vojsk verbovali právě Romy: v roce 1557 prý při obraně hradu Veľká Ida bojovalo na straně hradního pána Františka Perényiho proti císařovi tisíc Romů. 

Leopold I. (1657-1705) v roce 1688 Romy ze svého území vypověděl a v roce 1697 je prohlásil za psance. Romové mohli být kýmkoli beztrestně zastřeleni, pokud byli zadrženi, čekal je trest smrti a jejich ženy byly zprvu trestány uříznutím ucha a později se trest smrti vztáhl i na ně. 

Josef I. v represivní politice pokračoval a v roce 1706 nařídil, aby byly podél hranic rozmístěny výstražné tabule s varovnými nápisy a s vyobrazením Romů, kteří neuposlechnou zákazu a hranici přestoupí: oběšení muži, mrskané ženy a děti. 

Císař Karel VI. (1711-1740) nařídil nejen tvrdé stíhání a trestání Romů, ale i tresty pro ty, kteří by jim poskytovali jakoukoli pomoc. 

I v době nelítostného pronásledování se však na Moravě začali Romové usazovat, protože feudálové (např. Kounicové, Lichtensteinové, Michnové, Perglasové a mnozí další) poskytovali rodinám některých kovářů povolení k pobytu a dovolovali jim tak usadit se na svých panstvích. Rodiny nadaných hudebníků zase pro změnu usazovali na svých panstvích hudbymilovní uherští feudálové. 

Autor:  Ctibor Nečas, Marta Miklušáková

Nové články v rubrice