Romové za první republiky

Přestože byli Romové, resp. Cikáni za první republiky oficiálně uznáni za svébytnou národnostní menšinu (a ve sčítání lidu v roce 1921 byla romská národnost, stejně jako židovská, zvláště vymezena), Československo nadále vůči Romům uplatňovalo zákon o potulce z roku 1885 a státní úřady jim nadále věnovaly mimořádnou pozornost.

Snaha o asimilaci se projevila v roce 1927 přijetím zákona č. 117 o potulných Cikánech, ke kterému o necelý rok později přibyla i prováděcí nařízení, čímž praktická stránka „řešení romské otázky“ nabyla zcela konkrétní podobu: zásadní význam se připisoval řádně vedené evidenci Romů, resp. soupisům všech kočovníků, mezi něž se počítali i Romové polousedlí (tedy ti, kteří se přes zimu zdržovali na stálém místě, nicméně během sezóny cestovali za prací). 

Zajímavá je skutečnost, že se ve sněmovně při projednávání návrhu zákona rozvinula diskuse, v níž zástupci jednotlivých politických stran zastávali očividně rozdílná stanoviska. Proti přijetí zákona vystoupili především zástupci opozičních stran: 

„Nespokojujeme se tím, že jeden národ zbytky druhého drží od zrození až po smrt pod policajtským dohledem, víme přece, že ohromná většina utlačovaného národa je nevinna a nezodpovědna za činy své antisociální menšiny, jejíž činy jsou odůvodněny nynějším společenským řádem... Nestrpíme, aby na zbytek kočovného národa byla kálena špína a aby byl do bezprávného stavu uvalen takovým způsobem, že všechna lidská práva, která přece i podle této ústavy patří každému člověku, byla mu odňata jen proto, že jeho příslušníci jsou tmavé pleti.“  

Cikánské legitimace

Tyto myšlenky, v mnohém dodnes platné, však vyslyšeny nebyly a k prvnímu soupisu došlo za asistence četnictva a policie v období mezi červnem 1928 a srpnem 1929. Téměř čtyřiceti tisícům Romů starších čtrnácti let, kteří byli zaevidováni, byla následně vystavena „cikánská legitimace“. Pokud se na výzvu státních orgánů k šetření nedostavili, hrozily jim nejrůznější tresty, ať již zabavení určité části majetku nebo odejmutí průkazu. 

Cikánské legitimace, které byli povinni při sobě neustále nosit a na požádání státních úřadů se jimi prokazovat, byly postupem času vydávány nejen kočovným či polokočovným Romům, ale vůbec všem Romům na území republiky, čímž se příslušníci romského etnika za pomoci legislativy záměrně vylučovali z občanské společnosti a soustavně byli stigmatizováni. 

Kočovní Romové navíc museli žádat o kočovnický list, jenž úřady vystavovaly nejen za přísných podmínek, ale které kočovníky a jejich životní styl navíc značně omezovaly: 

„Kočovní cikáni ... dostávali cikánské legitimace. Jest to knížka, která obsahuje na první straně evidenční číslo cikána, jméno a státní příslušnost. Na druhé straně jsou pak osobní data, stav, které řeči ovládá a podpis. Na třetí stránce jest uveden popis držitele legitimace, případně jeho zvláštní znamení. Na následujících stránkách jsou otisky všech deseti prstů a to jest hlavním poznávacím znakem, zabraňujícím falšování a výměnu legitimací. Pak jest v legitimaci ještě deset oddělení pro popis cikánských dětí. Legitimace vyplňuje a upravuje Ústřední četnické pátrací oddělení v Praze a zasílá je okresnímu úřadu, v jehož okresu byl dotyčný cikán podroben soupisovému řízení, aby legitimaci ověřil a vydal.“  

Dále se pak v duchu doby poněkud pochybně vyjadřuje i ke kočovnickým listům slovy: „... Největším úspěchem této práce však bylo, že určitá část kočovníků počala prostorově i časově omezovati kočování a jeví sklon k životu usedlému...“  

Zákony tak nadále utvrzovaly obecné povědomí, že Romové tvoří jakousi asociální skupinu, které státní úřady musí věnovat zvýšenou pozornost. 

Užhorodská škola

Vpravdě revoluční byl pak počin užhorodských Romů, kteří se v roce 1926 rozhodli vystavět vlastní školu. V témže roce mezi sebou vyhlásili finanční sbírku a zbytek prostředků pak doplatila školská správa. Na základě žádosti přispěl na stavbu školy nemalou částkou z vlastních prostředků i president Masaryk. 

Z nepálených cihel pak Romové sami vystavěli jednotřídku, do které školská správa jmenovala učitele. Nováková se ve své disertační práci zmiňuje i o tom, že „hladký průběh (tj. výzkumu) způsobila jistě přítomnost váženého a oblíbeného lékaře a v nemalé míře také učitele cikánů, který bezpečně ovládal svou cikánskou školní mládež a požíval velké vážnosti u rodičů dětí.“ O nevídaném zájmu dětí dále vypovídá: 

„Děti byly velmi zvědavé na svou novou školu a první den, kdy měla škola začíti, bouchaly již o 6. hod. ranní na dveře učitelova bytu a domáhaly se vstupu do třídy. ... tu byly jako omámené. Všechno prohlížely, lezly po lavicích, obrázky na stěnách si prohlížely, oknem vyskakovaly a vodily nové a nové děti... Ty nejmenší, které věkem ještě do školy nepatřily, přišly také a zalezly pod lavice, odkud učitele napjatě pozorovaly...“ 

K jejich profesním uvádí: „..Cikáni... jsou chudí a živí se většinou poctivou prací. Buď provozují nějaké řemeslo, pletou košíky, vyrábějí rohože a provazy nebo lopatky a podobně. Někteří mají stálé zaměstnání jako hudebníci v kavárnách a podobných podnicích, nebo jsou zaměstnáni k čištění města, k odklízení fekálií a na jatkách.... ženy... provozují příležitostné práce. Chodí na práci do lesa. Hlavně na podzim sbírají žaludy pro lesní ředitelství, ku kteréžto práci přibírají i děti...“  

Autor:  Ctibor Nečas, Marta Miklušáková

Nové články v rubrice