Po 2. světové válce

Krátce po válce se odhady počtu Romů na území dnešního Česka pohybují řádově mezi 600 a 1000. Nicméně první poválečný soupis ministerstva vnitra, k němuž došlo v druhé polovině roku 1947, vykazuje již celkový počet 101.190, z čehož plných 16.752 připadá na Čechy a Moravu a zbylých 84.438 na Slovensko.

Izolace romských osad na Slovensku a především naprostá absence perspektivy do budoucnosti mezi místními obyvateli způsobila, že stěhování za prací do Čech mnozí vnímali jako jediné možné východisko. Odchod práceschopných mužů do pohraničních měst a severních Čech, které dobře placení náboráři líčili jako „zemi zaslíbenou“, se záhy odrazil i v romském písňovém folkloru. Vláda rychlé osidlování pohraničí podporovala a nové pracovní síly vítala. 

Vzájemná nedůvěra však přetrvávala i nadále. Řada Romů však v této době žila „polokočovným“ životem: své rodiny zanechala na Slovensku, dojížděla za prací, ale domů se vracela, kdykoli to jen bylo možné. Mnozí Romové se přitom vraceli domů s prvními úsporami, doma pomalu budovali své nové domovy v osadách bez elektřiny a pitné vody, v osadách, jež postrádaly hygienické zázemí a které byly navíc určeny k demolici. 

Asimilace v 50. letech 20. stol.

Nicméně již v padesátých letech se komunistický režim znovu hodlá s „cikánskou otázkou“ či „cikánským problémem“ vypořádat. „Občané cikánského původu“ jsou opět degradováni na jakousi asociální vrstvu a veškeré znaky jejich etnické identity musí být zničeny. Romové jsou proto nadále vnímáni jako problém, a navíc problém sociální. Za jediný účinný prostředek řešení této neuspokojivé situace se pokládá asimilace, tj. přizpůsobení Romů k obrazu „řádných občanů“, přizpůsobení hodnotám a normám většinové společnosti, které automaticky platí za ideál. 

Zákaz kočování

V říjnu roku 1958 schválil socialistický parlament zákon č. 74 o trvalém usídlení kočujících osob. Již z formulace zákona přímo čiší přístup, jenž v Československu panoval a který v mnohém přetrvává dodnes: my, civilizovaní a řádní občané musíme pomoci zcivilizovat je. Nabídka zde vzniká bez jakékoli poptávky, jinými slovy budeme pomáhat Romům, protože to potřebujeme my. V §1 se praví: 

„Národní výbory poskytují osobám, které vedou kočovný způsob života, všestrannou pomoc, aby mohly přejít k usedlému způsobu života; zejména jsou povinny těmto osobám pomáhat při opatřování vhodného zaměstnání a ubytování a působit výchovnými prostředky soustavně k tomu, aby se stali řádnými pracujícími občany.“  

Nicméně hned ve třetím paragrafu se zákon hodlá rázně vypořádat s každým, kdo „pomoc“ neakceptuje: 

„Kdo setrvá při kočovném způsobu života, přestože mu byla poskytnuta pomoc k trvalému usídlení, bude potrestán pro trestný čin odnětím svobody na 6 měsíců až 3 léta.“  

Jak uvádí dobová „odborná“ literatura, asimilace etnických společenství je jedním z předpokladů, který urychluje odstranění třídní společnosti a přechod ke komunismu. 

„Asimilace je všeobecně platnou vývojovou zákonitostí, postihuje všechny etnické skupiny bez rozdílu...“  

Období od roku 1958 zřetelně ukazuje, že naše socialistická společnost je schopna v historicky krátkém čase úplně zlikvidovat cikánskou otázku jako společenský problém. Konečné vítězství bude jedním z projevů síly socialistického řádu. 

Obecně se traduje, že zákon postihl olašské Romy, kteří skutečně po Československém území v té době kočovali. Známy jsou ovšem i četné případy, kdy tato pomoc byla vnucena právě „polokočovným“ Romům, kteří cestovali mezi rodinou na Slovensku a prací v Čechách a kteří se museli nastěhovat do přiděleného bytu a věnovat se určenému zaměstnání. 

A jak na provádění zákona vzpomínají Romové? 

„V roce 1959 udělali komunisti oficiální soupis kočujících cikánů a já do toho tenkrát taky spadnul, I když jsem nikdy nekočoval a nikdy jsem ani neseděl v cikánským voze s plachtou. Koho tenkrát chytli na ulici, toho sebrali a odvedli na národní výbor. Slibovali, že budou dávat cikánům nové byty. Ale brali nám otisky prstů, fotografovali jako zločince a do občanky jsme dostali razítko. Vzat do celostátní evidence.“
(Z Vyprávění a úvah Rudolfa Dzurka, vydaného v roce 1995 Sdružením občanů a přátel Malé Strany a Arbor Vitae.) 

„Jedenkrát jsme dostali od policie přípis, že za námi v určitý den přijdou na statek a že s námi potřebují o něčem mluvit. Abychom ten den nikam nechodili a abychom na ně čekali. .... Posadili nás a pak nás jednoho po druhém volali dovnitř. Namáčeli nám prsty do jakési barvy a dělali nám otisky na papír. Nikdo nám nevysvětlil, proč to s námi provádějí. Vzali si od nás občanské průkazy a ..zapsali: ‚Byl vzat do cikánského soupisu‘.“
(Z článku Sar oda sas (Jak to bylo) vydaném v časopise Romano Džaniben č. 4/97). 

V případě skutečně kočovných Romů, ponejvíce olašských, probíhalo usazení radikálními metodami: policie během nočních razií uřezávala kola maringotkám a odváděla a mnohdy i střílela koně. Mnozí Romové se rozhodli i nadále setrvat v maringotkách, jiní posléze podlehli soustavnému nátlaku a odstěhovali se do bytů, které jim stát poskytl. 

Právě z této doby pocházejí známé stížnosti na jejich „asociální“ chování: Romové prý vynášejí z bytů sporáky a vaří na nich venku před domy, přičemž v nich zatápějí vším, co lze z bytu odnést. Státní instituce, stejně jako většina občanů, však podstatu viděla jinde: „Otázkou není, zda cikáni tvoří národ, ... otázkou je, jak je asimilovat.“ 

Mnohým Čechům se pak navíc příčilo, jak lehce Romové k bytům přišli. Málokoho z nich přitom napadlo, že stejnou měrou se to příčilo i většině Romů. Řada z nich byla nucena žít život, který si nevybrali, který ignoroval jejich tradice, jejich životní styl a který bezpodmínečně vyžadoval naprosté přizpůsobení se. Romům však bylo hmotné zázemí cizí stejně jako po generace pěstovaná iluze o věčnosti hmotných hodnot. 

Tzv. cikánský problém v literatuře

Cikánský problém pronikl s budovatelskou euforií také do literatury: kapitáni se spolu se staršiny a vojíny sbližují s místními cikány, které pomalu civilizují a učí je vážit si pravých hodnot. Nadšení ani zde neznalo mezí: 

„... I když se tu a tam ještě někde objeví nějaké výstřelky – můžeme s plnou odpovědností říci, že cikánská otázka je u nás téměř vyřešena“, píše autor v sebejistém doslovu. O tom bezpochyby svědčí skutečnost, že A. B., jedna ze zcivilizovaných hrdinek románu, „cvičila na II. celostátní spartakiádě, je z ní děvče jako lusk a je členkou brigády socialistické práce.“  

Se stejnou neochvějností kazí svou poslední kapitolou jinak poměrně překvapivou práci i Jamnická: 

„Náš nový, lidově demokratický stát se rozhodně nemůže spokojit s dnešní situací této skupiny lidí... Těžká, ale krásná práce zde čeká Československý svaz mládeže a pionýrskou organisaci... Boj proti zaostalosti cikánů se musí stát věcí zejména členů národních výborů, .. členů masových organisací a vůbec všech uvědomělých občanů...“ 

Autor:  Ctibor Nečas, Marta Miklušáková

Nové články v rubrice