Emancipační hnutí po Pražském jaru a následný konec nadějí

S příchodem Pražského jara v roce 1968 dochází k otevřeným projevům emancipačního hnutí mezi Romy. V listopadu schválilo ministerstvo vnitra stanovy celorepublikového Svazu Cikánů-Romů, jehož činnost – zaměřená na uznání Romů za národnostní menšinu a potažmo tak i na uznání veškerých práv k tomuto statutu vázaných – je však bohužel v dubnu roku 1973 opět zlikvidována. O problémech Romů, nikoli již tedy o cikánském či romském problému, se však v tomto krátkém období začalo otevřeně hovořit a do diskuse se zapojovali jak sami Romové, tak neromská veřejnost.

Po odvolání politiky rozptylu a odsunu (v ČSR v roce 1970 a v SSR o dva roky později) byla usnesením vlády přijata v pořadí třetí koncepce, tentokrát společensko-kulturní integrace Cikánů. Přestože záměry celé akce mohly být vedeny dobrými úmysly, prostředky k jejich dosažení se jen pramálo lišily od předchozího období. K Romům se i nadále přistupovalo jako k sociálně zaostalé skupině obyvatel, kterou je třeba co nejvíce přiblížit našemu vlastnímu obrazu. Skutečné problémy Romů se však zastíraly paternalistickou „péčí“, resp. plošně vyplácenými podporami, které Romy paralyzovaly a v mnohém je naučily spoléhat se až příliš na stát. 

V době normalizace se k přetrvávajícím problémům Romů a jejich soustavné dehonestaci vyjádřila nedlouho po svém založení i Charta 77: „Tak zvaná ‚řešení cikánské otázky‘ se převážně omezují na represivní opatření, která mají často ráz celostátních kampaní, o nichž se většinová populace vůbec nedoví“ (Dokument Charty 77 z 13. prosince 1978). S naléhavostí, dnes ještě o mnohé aktuálnější, pak dále upozorňuje, že „hlavní překážkou řešení tzv. Cikánské problematiky v Československu jsou dnes poruchy většinové společnosti.“ 

V rámci stále stejné snahy o „likvidaci cikánského problému“ se v sedmdesátých a osmdesátých letech romská populace nadále de facto segreguje: na základě bezhlavých úsudků jsou Romové hromadně stěhováváni do určitých oblastí bez ohledu na interetnické rozdíly mezi rodinami, bez ohledu na jejich zvyky a neposledně pak proti jejich vlastnímu přání (např. často uváděné sídliště Chanov, kam byli sestěhováni Romové s poddolovaného Mostu). 

Většina romských dětí je přeřazována na základě pochybných testů do zvláštních škol, jejichž absolventi nemohou dále studovat. V šedesátých letech i později jsou děti ve velkém odnímány z rodin a umísťovány do zařízení náhradní rodinné péče, protože příslušné úřady jsou přesvědčeny o tom, že rodiny nejsou s to zabezpečit řádnou výchovu dětí, tj. výchovu dle našich představ. Vyhlášky ministerstva zdravotnictví pak požehnaly sterilizacím, k nimž často docházelo bez vědomí romských žen. 

I v 80. letech přetrvává stejný přístup, který se liší snad pouze opatrnějšími formulacemi: 

„Socialistické státy, které vycházejí z marxistického chápání společenského vývoje, řeší cikánský problém v souladu s dialektikou, proto je proces změny způsobu života Cikánů procesem, jehož cílem je likvidování všech sociálních a kulturních rozdílů.“  

Přestože Romové nejsou oficiálně uznáni za národnostní menšinu, během censu jsou sčítací komisaři instruováni, aby Cikány registrovali. „Cikáni“ jsou nadále obětí státní schizofrenie: přestože jako národnost neexistují, poznámky o jejich národnostní příslušnosti zaznamenávají mezi jinými i jednotlivé národní výbory při vyplácení dávek státní sociální podpory a rovněž policie. Rozhodující přitom vůbec není sebeidentifikace sčítaného, nýbrž pocit zapisujícího. 

Autor:  Ctibor Nečas, Marta Miklušáková

Nové články v rubrice