Historie3. října  2018 v 13:38  

Číst a psát nás naučila školnice, vzpomíná v projektu Paměť Romů Helena Gáborová

Helena Gáborová - Foto:  ROMEA, o. s., Youtube .com

Helena GáborováFoto:  ROMEA, o. s., Youtube .com

Možnost studovat dnes bereme jako samozřejmost. Prakticky nás ani nenapadne, jak vzdělávání Romů na některých školách probíhalo v komunistickém Československu. Vzpomínky na nelehké období má například Helena Gáborová, která se o ně podělila v rámci projektu organizace Romea Paměť Romů:

“Vyrostli jsme vlastně za komunismu. Vyrostli jsme v tom. Ale myslím si, že jsme byli slušní lidé, protože jsme byli pracovitý. Bydleli jsme celý život na vesnici. Mojí mamince pomohli, dostali jsme byt, dali práci mámě i nám dětem. Dřív to tak bylo, bylo vám 15 let, skončila jste školu a musela jste jít pracovat. Ani jsem nevěděla, že jsou nějaké školy. Já jsem si myslela, že se muselo jen pracovat, a tak jsem pracovala.“ 

Nikdo nás neučil 

Stejně jako Helena zažily tvrdou segragaci na místní základní škole i další romské děti z východního Slovenska: 

“Zvlášť seděly české děti a zvlášť cigánské děti. České děti se učily, cigánské děti se neučily. Ty dostaly pastelky, papíry - a to bylo všechno. Nás učila číst, psát a počítat školnice. My jsme nechápali, proč to tak bylo. Když se konaly nějaké slavnosti, tak to jsme těm učitelům a řediteli byly jako cigánský děti dobrý. Protože cigánský děti od malička dobře zpívají, dobře tancujou. My to máme v sobě. Tak na to jsme byli dobrý. Ale abychom se vzdělávali, nebo se něčemu naučili, to se nám nedařilo.” 

Změna přišla až po přestupu na jinou školu. Tam se teprve začali učitelé romským žákům věnovat naplno. Ale první roky strávené na základní škole je natolik poznamenaly, že to ovlivnilo jejich budoucí životy. 

“To až když jsme přestoupili na školu na Smiřovku, najednou nás ti učitelé začali učit. My jsme byli překvapení, co se to děje. My jsme jim to vyprávěli, že nic neumíme. Že umíme díky školnici trochu číst, psát apod., že nejsme zas tak hloupí. Ale nedokázali jsme třeba pořádně napsat diktát. Nás neměl kdo učit. Dřív děti nechodily do školy, chodily pomáhat. Moje babička bydlela na Slovensku. Děda pálil cihly, chodili k sedlákům pracovat na pole, dělali až do večera, ale ne za peníze, jen za chleba, máslo a další jídlo pro své děti.” 

Helena dnes působí v Rumburku jako asistentka prevence kriminality. Aktivně se zapojuje do místního komunitního života. Před čtyřmi lety dokonce zkoušela kandidovat do zastupitelstva města Rumburk. Přesto se jí po revoluci, kdy se pracovní trh měnil, nedařilo najít ani méně kvalifikovanou práci. 

“Po revoluci bylo nejhorší, že lidé přišli o práci. Dneska si lidé mohou vybírat. Dneska vám to řeknou přímo: "My nepotřebujeme Cigány!" Mně se to také stalo. V Jablonci. Nevzala mě jen proto, že jsem Cigánka. A nemohla jsem nic říct. Dala mi razítko a šla jsem. Někdy, když jsme dostávali od úřadu práce takové ty papírky, se kterými jsme museli jít do té fabriky, tak jejich účetní ani nepřišla dolů. Razítko měl u sebe už samotný vrátný. My jsme přišli žádat o práci a on nám řekl, že žádnou nemají. Nechal si dát ten papír z úřadu práce, dal na něj razítko a šla jsem domů. Nikdo se mě přitom neptal: Chceš vůbec dělat?” 

Pořád musíme něco dokazovat 

I dnes se stane, že se ve svém okolí setkává s předstudky. 

Já pracuji jako asistentka prevence kriminality. I když jste dobrá, tak stejně musíte o ten krok být vždycky dál, a musíte venku pracovat víc než váš kolega. Já musím pořád dokazovat, že nejsem špatný člověk, že opravdu umím pracovat, že umím chodit do práce, že moje dcera umí chodit do školy, že není hloupá. To je to, co mají Cigáni těžké. My furt musíme něco dokazovat. Ale když za váma někdo přijde a pohladí vás po rameni a řekne vám, že jste dobrá, dojde vám, že i když to je strašná dřina, stojí to za to! 

Autor:  Rena Horvátová
Pořad: O Roma vakeren  |  Stanice: ČRo Radiožurnál
Čas vysílání: sobota 20:05  |  Délka pořadu: 55 minut  
 

Nové články v rubrice