Paměť Romů: Michal Čonka

6. srpen 2018

O svůj životní příběh, který byl kompletně zaznamenán v rámci projektu Paměť Romů, se s námi podělil 83 letý rodák z východního Slovenska. O tom, jak se žilo během války, o strachu o holý život, ale i o naději v lepší budoucnost vypráví Michal Čonka:

„Za války nás potkalo veliké neštěstí. Partyzáni k nám chodili kovat koně a asi 150 metrů byl takový potok. My jsme měli z pekla štěstí. Když (partyzán) koval koně, přijelo najednou nákladní auto plné Němců. Postavili se do příkopu a chtěli zahájit palbu, ale najednou, jakoby ho snad Bůh osvítil, partyzán skočil bokem na koně a rychle do lesa. A Němci dostali strach, že jel pro posily, tak nasedli do auta a jeli zpátky,“

začíná své vyprávění Michal Čonka. Přestože se útoku na vesnici její obyvatelé na pár hodin vyhnuli, věděli, že se Němci znovu vrátí:

„Přijeli odpoledne, několik aut. Jednoho partyzána chytili, ostatní utekli. A začala mela. Zapálili pár chalup, postříleli pár lidí, … Jenže lidi s tím už počítali, tak se jich hodně schovalo po lese.“

Ukryti v lesích

To, že celé rodině hrozí zabití v koncentračním táboře, si Čonkovi uvědomovali. Ve strachu opustili své domovy a přežívali v lesích.

„Už se vědělo, že seberou otce i s celou rodinou a že nás povraždí. Táta totiž koval partyzánům koně. Ale on koval koně i Němcům, když přijeli. Musel. Než prošla ta dukelská operace v roce 1944, už jsme žili jen po lesích. Každou chvíli docházelo ke střetům mezi Němci a partyzány. Hrozilo velké nebezpečí, proto jsme se schovávali. Blízko partyzánů. A když se pak přiblížila fronta, museli jsme všichni z naší i z řady okolních vesnic jít pryč. Němci nás hnali před sebou. Pak nás připravovali na odjezd do Osvětimi. Od nás až do Giraltovců jsme šli pěšky – odtamtud totiž teprve jezdil vlak. Dali nás všechny do jedné školy. Bylo to malé městečko, měli tam i elektřinu, což jsme od nás neznali.“

Jejich další a poslední zastávkou měla být Osvětim.

„Ráno jsme měli nasednout na vlak. Jenže mezi Němci byli lidé, většinou Ukrajinci nebo Rusíni, se kterými se dalo normálně domluvit. A ti nám řekli: „My teď budeme hlídat tady a vy se posbírejte a utíkejte do lesů, nebo vás čeká v Osvětimi mýdlo (plynová komora).“ A to už se proslýchalo, že tam jsou koncentrační tábory, ve kterých se likvidujou lidi. A tak všichni, co byli v té škole – několik rodin – se rozutekli do lesů. Díky tomu jsme přežili. Pak jsme cestovali co nejdál od fronty, až jsme dorazili do jedné vesnice, kde nás osvobodili Rusové.“

Rodina pana Čonky měla štěstí v neštěstí. Přestože stále žili ve strachu o svůj život, válku přežili. Michal Čonka ale svůj domov ztratil i později. V roce 1975 byl z politických důvodů nucen emigrovat do Německa, kde zůstal 21 let.

autor: Rena Horvátová
Spustit audio