Před 20 lety se Jarovnicemi přehnala ničivá povodeň. Lidé tu mají pořád strach, říká starosta obce Giňa
Na obecním úřadě v Jarovnicích visí na stěně vzpomínky a fotografie ze života obce. Část snímků je věnována největší tragédii v historii obce, která se odehrála před dvaceti lety. Povodně, při kterých hladina malé řeky Svinka za hodinu stoupla o šest metrů, si vyžádaly padesát lidských životů, převážně dětských. Bez střechy nad hlavou zůstalo 756 lidí. Extrémní bouře zasáhla 82 obcí v oblasti Šarišských vrchů. Nejhorší následky zanechala právě v romské osadě Jarovnice, kterou navštívil redaktor Miroslav Strelec.
20. červenec 1998 byl normálním letním dnem. Okolo třetí hodiny po poledni se nad Šaryšskými vrchy začaly sbírat černé mraky. Pár minut před pátou hodinou v podvečer udeřila neuvěřitelnou silou bouřka. Údolím říčky Malá Svinka se prohnala tisíciletá voda. Obyvatelé Jarovnice vzpomínají, že s sebou brala všechno, co jí přišlo do cesty.
„Přes dva metry vody. Všechno bylo zatopené.“
„Všichni jsme to tu zažili. Máme pořád strach.“
„Kartičky zdravotního pojištění, občanku… to všechno vzala voda. Všechno! Všude samé bláto. Plakala jsem a křičela o pomoc.“
75% vesnice zmizelo
Průtrž mračen spojená s krupobitím v průběhu několika minut změnila povodí řeky na měsíční krajinu. Tento den by místní nejraději vymazali z paměti. Povodňová vlna úplně zničila cesty, brala domy. Ty se hroutily tak, jako by byly postaveny z karet. Druhý den, když voda opadla, se lidé nestačili divit tomu, jakou spoušť za sebou nechala. Vypráví starosta obce Jarovnice Florián Giňa:
„To, co nás tady v Jarovnici postihlo, se nedá ani popsat. Dodnes má každý respekt a strach z každého deště. Takového pláče! Lidé přišli doslova o všechno. Zůstalo jim to, co měli na sobě.“
Postižený region se z tragédie vzpamatovával několik měsíců. Minimálně půl roku trvalo, než se život vrátil jakž takž do normálních kolejí.
„Tři čtvrtiny osady bylo zaplaveno,“ říká starosta.
Na místě, kde před dvaceti lety ničivá vlna bahna, balvanů a vyvrácených stromů smetla chatrče, opět stojí na černo postavené boudy slepené z kvádrů, došek a plechů. A co se za dvě desetiletí změnilo? Nic. To alespoň tvrdí Iveta Kalajová. Tisíciletá voda ji připravila o čtyři děti, vzala jí dům – nezůstalo jí nic. Dnes žije v jedné z unimobuněk, které měly být přechodným řešením. Jedinou útěchou pro ni jsou dnes děti, které se jí narodily po povodni.
„V mojí rodině voda sebrala 14 lidí. Modlím se, aby se to nikdy neopakovalo.“
Miliony EUR na opravy
Rok po záplavách stát reguloval v obci potok ve Svinkách, který tu napáchal spoušť. Pokračuje mluvčí vodohospodářského podniku Pavel Machava:
„V související lokalitě vodohospodářský podnik realizoval protipovodňové opatření za 5,1 milionu EUR. Přímo v rámci Jarovnice stála úprava vodního toku 1,1 milionu EUR.“
Správce toku postavil hráz a problematická místa zabezpečil koši s kamením. Podle starosty Floriana Gini to ale nepomohlo:
„Rok na to přišly další záplavy, už ne v takovém rozsahu, ale kameny jim nezabránily.“
Před dvaceti lety přislíbil pomoc i stát a tehdejší premiér Vladimír Mečiar. Podle starosty se pomoc nedostala k těm lidem, kteří byli ničivou povodní nejvíce zasaženi.
„Do půl roku máte vybudované nové domy, všechno. Uplynulo dvacet let a tady nic není spravené.“
Někteří Romové akorát dostali unimobuňky, ve kterých žijí dodnes. Pokračuje příbuzný postižených povodní Igor Kmeťo:
„To je pro deset lidí? Jak tu můžou žít v takových podmínkách? Podívejte se na to vybavení! A to patří k těm, které to postihlo!“
Ani dvacet let po tragédii nezahojilo hluboké rány. Jakákoliv bouřka v lidech podle slov starosty i dnes vyvolává obavy:
„Všichni utíkají a čekají, dokud déšť neskončí. Teprve pak se vrací domů.“
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
