Romové do českých měst přicházeli za prací, připomínají příběhy na piazzetě ND

„Byla u nás třeba waldorfská střední škola a její studenti nevěděli, že naši Romové jsou původem ze Slovenska, protože čeští a moravští Romové skončili většinou v pracovních a vyhlazovacích táborech. Teď je tady už třetí a čtvrtá generace přistěhovalců ze Slovenska, kteří přicházeli nejvíce od 50. do 70. let na základě organizovaných náborů,“ říká Kateřina Sidiropulu Janků v předsíni romského bytu. Je vyzdobená dobovými fotkami a velkým zrcadlem, které má každého symbolicky vybízet k reflexi vlastních předsudků.

„Třeba pan Ladislav Dudi Koťo byl na Slovensku v nějaké dělnické pozici, potom přišla žádanka z bohumínských drátoven a železáren. Ti, co měli domy a zahrady, nikam nechtěli, takže šéf řekl: ‚Láďo, půjdeš ty, bude to jenom na rok.‘ A už tam zůstal. V té historii je kus dělnického a kus socialistického. Často přicházeli nejprve muži a za nimi pak celé rodiny,“ uvádí Janků jako příklad jeden z příběhů, který její tým složený ze sociálních pracovníků, studentů a hlavně vnoučat romských pamětníků sesbíral v částech Brna nebo Ostravy.

Na piazzetě Národního divadla vyrostl domek, vysvětlující romskou historii |foto: oficiální Facebook Nové scény Národního divadla

Právě v ostravských Vítkovicích, přes které se před několika lety Janků rozhodla zkrátit si cestu, ji napadlo dát tým dohromady. Záměr výstavu uložit do stylizovaného romského bytu se vyloupl až v průběhu příprav: „V tu chvíli se můj kamarád zatvářil děsivě, že chci s malým děckem jít pěšky po Vítkovicích, to byl pro mě iniciační moment. Uvědomila jsem si, že Vítkovice jsou pro lidi cigánov, ghetto, že tam se nechodí. Uvědomila jsem si, že je to strašně nefér a strašně neinformované, lidi nevědí, že Romy tam někdo pozval, aby přišli pracovat, a oni tam zůstali. Dneska mají děti, vnoučata a pravnoučata a najednou musí poslouchat, že jsou na obtíž, přitom ty jejich příběhy jsou jako zchátralé továrny, které také nikdo nechce. Z těch se udělají chrámy postindustrialismu, co ale s těmi lidmi?“

Čtěte také

Kateřina Janků kritizuje zvyk mluvit o Romech jako o obyvatelích sociálně vyloučených lokalit, aniž by se zmiňoval kontext – tedy důvody, proč se Romové ocitají ve špatných podmínkách. Za jejich prostředí podle Janků může i nerozvinutá občanská společnost: čeští sousedé spolu nemluví, předsudky mají i sami Romové vůči majoritě. Janků dále tvrdí, že nejvíce na vině je český vzdělávací systém. Situace v českých městech je pokračováním návyků z často segregovaných škol – špatné komunikace a vzájemného otáčení se k sobě zády.

„Když se podíváte na nedávné srovnávací výsledky, máte 85% pravděpodobnost, že nepůjdete na vysokou, pokud vaše matka měla jen základní školu,“ říká Janků. „Náš vzdělávací systém je v tomto ohledu nefunkční. Nezvládá sociálně posouvat talentované děti z chudých nebo inteligenčně deprivovaných domácností. Dneska už máte druhou nebo třetí generaci lidí, které tím systémem prošly, děti se rodí do domácností, kde rodiče třeba nepracovali nikdy,“ říká Janků.

Na minulý režim, kdy mívali práci a jistotu, Romové často nostalgicky vzpomínají. Janků soudí, že za podmínky, ve kterých dnes žijí, může jak současný systém, tak i minulý režim, který je nejen často vytrhl z jejich prostředí, ale také systematicky připravoval o jejich jinakost. Romské sebevědomí se podle ní výrazně vytrácí minimálně od 70. let, kdy se například přestalo „nosit“ mluvit romsky a být Rom.

Situace v českých městech je pokračováním návyků z často segregovaných škol – špatné komunikace a vzájemného otáčení se k sobě zády|foto: oficiální Facebook Nové scény Národního divadla

Dnešní extrémně vážná situace, kdy jsou Romové ohroženi chudobou, část majority je přesvědčená o jejich údajné „problémovosti“ a část je nepokrytě rasistická, má kořeny už velmi hluboko před rokem 89. Asimilační politika, která měla za cíl vymazat veškerou romskou odlišnost, byla vedena od 50. let, jen na velmi krátké období mezi lety 1969 a 1973 romskou hrdost podporoval Svaz Cikánů-Romů, jehož existenci výstava Khatar San? (Odkud jste?) také zmiňuje.

Čtěte také

Dnes už dlouhodobá paralýza romské energie, působená menšině vnějším tlakem mimo jiné v kombinaci s neschopností vzdělávacího systému zvyšovat sociální mobilitu či absencí společenské solidarity, neponechává do budoucna mnoho nadějí na zlepšení.

Výstava chce konfrontovat předsudky alespoň těch, kteří přijdou až do domku na piazzetu, je umístěná ve veřejném prostoru, nechce být ale invazivní. Důležitou součástí domku, který se před Prahou objevil v ostravských Vítkovicích a v Brně, je prostor před vchodem. „Tam si může každý rozmyslet, jestli chce nebo nechce vstoupit, nikoho nenutíme,“ říká Janků. „Byla se tady nedávno podívat paní, která mi říkala, že to není ani tak o Romech, jako spíš o mezilidských vztazích. Byla jsem ráda, že to pochopila.“