Historie28. srpna  2018 v 08:00  

Srpnová okupace očima pamětníků: Člověk s tím nezmohl nic

Spousta vojáků nevěděla, co mají dělat či koho mají zachraňovat, vzpomíná Karel Sivák - Foto: Archivní a programové fondy Českého rozhlasu,  Archiv Pavla Macháčka

Spousta vojáků nevěděla, co mají dělat či koho mají zachraňovat, vzpomíná Karel SivákFoto: Archivní a programové fondy Českého rozhlasu, Archiv Pavla Macháčka

Srpnové události roku 1968 na dlouhou dobu poznamenaly život lidí v tehdejším Československu. Čtveřice romských pamětníků z různých koutů České republiky, kteří popsali své vzpomínky pro projekt Paměti Romů organizace Romea, zažívali, stejně jako i zbytek obyvatel, obrovský strach v okamžiku, kdy vojska pěti států Varšavské smlouvy překročila československé hranice.

„Mě bylo jedenáct let. Spali jsme a pak jsme nad ránem, okolo půl čtvrté, uslyšeli veliký hluk. Z okna jsme viděli tanky, velice nízko létala letadla. Můj táta začal řvát, že nejspíš začne válka. Máma omdlela, táta ji křísil,“ 

To jsou první vzpomínky, které se vybaví Ladislavu Balážovi na 21. srpen 1968. Strach, že na území Československa vypukne válka, zažíval i Zdeněk Daniel. Ten mimochodem během 2. světové války o vlásek unikl transportu do Osvětimi: 

„Jak sem vpadli, hned jsem věděl, že to nebude mít dobrý konec. Doufal jsem, že místní lidi budou trochu solidní. A oni byli, jenže pak dostali strach. Každý mlčel, ale já to nedokázal. Už jsem si něco prožil a blížilo se to zase? Prostě mi to připadalo jako za Německa! Čekal jsem, jak se bude vyvíjet situace. Hned zkraje jsem říkal, že jakmile odstraní Dubčeka, vystupuju (ze strany).“ 

Pan Zdeněk i dnes, půl století od okupace Československa, trne hrůzou pokaždé, když si na srpnové události vzpomene: 

„Odvolali Dubčeka. Komunisti zakázali vystupování ze strany, ale mě vyloučili. Dělal jsem technika na bytovém hospodářství, tak mě vyhodili z práce, protože jsem nesouhlasil se vstupem (vojsk).“ 

Sprostá agrese 

Stejně jako byl ze zaměstnání propuštěn Zdeněk Daniel, byl na tom podobně i Karel Holomek. I on nesouhlasil se vstupem vojsk na území tehdejšího Československa. Pro své politické postoje byl nucen opustit vojenskou akademii, kde několik let působil: 

„Na podzim roku 1968 byly prověrky a ta zásadní otázka zněla: Co říkáte na vstup vojsk do Československa? Když jsem před tu prověrkovou komisi předstoupil, tak jsem s vědomím, že to bude můj konec v armádě, řekl jasně a zřetelně: „Přeci si nemůžete myslet, že jde o normální situaci, se kterou bych mohl já, československý občan a důstojník československé armády souhlasit. Ne, je to sprostá agrese a vy to dobře víte, stejně jako já!“ A už jsem letěl.“ 

A čtveřici uzavírá Karel Sivák: 

„Mě tehdy bylo šestnáct a něco a byl jsem zrovna na praxi v ČVUT v Dejvicích. Přišli sovětští vojáci, mířili na nás samopaly, a že máme hned opustit budovu. My byli mladí, v podstatě jsme vůbec nevěděli, o co jde. Až později jsme se dozvěděli, že nás přišli zachraňovat, jenže jsme nevěděli proč. Když jsme sami s těmi vojáky rozmlouvali, tak ani kolikrát nevěděli, kde jsou a proč.“ 

Události srpnových dní zasáhly v osudném roce 1968 celou republiku. V rodině Karla Siváka se o sovětských vojácích hodně mluvilo, i on se jich vyptával – proč? 

„Spousta jich nevěděla, co mají dělat, koho mají zachraňovat, … A po těch rozmluvách s lidmi změnili názory, někteří i plakali. Mysleli si, že je budeme vítat, ale nebylo to tak. 

Student Karel Sivák byl stále v kontaktu se svými spolužáky i kantory: 

„My byli tehdy velmi mladí, brali jsme to jinak. Až postupem času si to člověk v hlavě srovnal. Spousta lidí, se kterými jsme o tom mluvili – i naši pedagogové – nám to všechno vysvětlili. Považovali se za samozvané osvoboditele, ale vůbec to tak nebylo. Myslím si, že celý český národ to vnímal jako velkou zradu.“ 

Měl odpor smysl? 

Sivák je zastáncem toho, že suverénní stát by měl udělat vždy vše pro svou obranu. Jenže v roce 1968 to asi nemělo smysl. 

„Nevím, proč se nezasáhlo, ale myslím si, že by to asi nebylo správné. Nějaký odpor by tu měl být, ale my, jako lid, bychom nic nevyřešili. Na vedoucích pozicích byli velcí sympatizanti se Sovětským svazem a s tím by normální člověk nic neudělal.“ 

Jak Karel Sivák říká: „Ty osmičky nás pronásledujou. Na ten šedesátej osmej rok nezapomenu.“ 

„Když to řeknu slušně, tak to od sovětské armády byla velká sprosťárna. Byli mezi nimi i velmi slušní lidé, kteří to chápali, ale dostali rozkaz, který museli splnit. A byli bezmocní.“ 

Autor:  Rena Horvátová
Pořad: O Roma vakeren  |  Stanice: ČRo Radiožurnál
Čas vysílání: sobota 20:05  |  Délka pořadu: 55 minut  
 

Nové články v rubrice