Historie25. října  2018 v 08:33  

V Čechách je dobře, tam nemusíme chodit po blátě. Na odchod rodiny z východního Slovenska vzpomíná Michal Čonka

Michal Čonka - Foto:  Paměť Romů,  ROMEA, o. s.

Michal ČonkaFoto:  Paměť Romů, ROMEA, o. s.

V rámci 100. výročí založení Československa si připomeneme i příběhy Romů, kteří se v rámci tzv. řízeného rozptylu cikánského obyvatelstva, ale dobrovolně stěhovali ze Slovenska do Čech za lepším životem. O své vzpomínky se v projektu Paměť Romů podělil například Michal Čonka, původem z východního Slovenska.

„Jmenuji se Michal Čonka, je mi 82 let, narodil jsem se na východním Slovensku v Piskorovcích, to je blízko vesnice Tokajík, kterou Němci za války vyvraždili. Do svých 47 let jsem žil na Slovensku, v Brusnici.“ 

Na Slovensku byla v té době po válce velká chudoba, nebyla práce. Proto se rodina Michala Čonky vydala do Čech. 

„Vydali se do Čech a mluvili: „V Čechách je dobře, tam je práce, tam jsou byty, tam nemusíme chodit po blátě...“ Dostali se do Hronova a bydleli tam na Vyšehradě, jak je Jiráskův domov tam na kopečku.“ 

Tam dvanáctiletý Michal začal chodit do základní školy. Měl ale problém s češtinou, protože ve škole na rodném Slovensku, ve vesnici Brusnica, se od 1. do 4. třídy učilo v ukrajinštině. Ve 4. třídě začínala ruština a slovenština. 

„My jsme se učili ve škole ukrajinsky, doma se mluvilo rusínsky. Dohadovali se, co se mnou, do jaké třídy mě dají. Víte co se mnou udělali? Oni byli vynikající lidé: dali ke mně kluka, to byl jeden z nejlepších, který se tam učil, aby se mi věnoval, abych k němu chodil i domů. A učil mě mluvit. Mně se to moc líbilo a velice rychle jsem se naučil mluvit.“ 

Potom se část rodiny přestěhovala z Hronova za prací do Jirkova u Chomutova. Dělaly se tam hřebíky do šachet. A další část Michalovy rodiny do Teplic, kde byla továrna Tesas. A tam se všichni zaměstnali. 

„Odtamtud jsem šel do učení. Po vyučení jsem se vrátil zpátky do Teplic a tam, kde jsme bydleli, jsem dělal zámečníka. A to mě celkem ta práce velice bavila. Potom jsem dělal údržbáře ve sklárně.“ 

Přemluvili mne, abych se vrátil 

A pak se rodiče Michala Čonky rozhodli, že se vrátí zpátky na Slovensko. Při jedné jeho návštěvě ho přemluvili, aby tam také zůstal. 

„Ve Stropkově se otevírala kovoslužba. Přijeli za mnou a přesvědčili mě, abych jim pomohl, že oni nemají žádného řemeslníka, a otevírají tam továrnu. Mají jednoho automechanika, elektrikáře a zámečníka nemají. Tak jsem byl třetí, řekl jsem jim: „Tak dobře, do vojny tu budu.““ 

Na Slovensku se oženil, narodila se mu tam nejstarší dcera a jednoho dne manželce povídá: 

„Ty, já tady nebudu, mně se tady nelíbí, já chci jít do Čech,“ do Teplic jsem myslel. Jenomže tenkrát to nebylo jak dneska, řeknete, jdeme. Museli jste dostat razítko od občanky. Oni mě nechtěli pustit, protože tam neměli řemeslníky, ale měl jsem štěstí, protože když se tady v Ostravě zapalovala čtvrtá vysoká pec, tak byl celostátní nábor pro řemeslníky, a jedině kdo byl vyučený, tak to jsem byl já. Takže jestli chtěli, nechtěli, tak museli mě pustit pro organizovaný nábor a přijel jsem a začal jsem na Nové huti v roce šedesát, v lednu, tady v Kunčicích. 

A teď si představte, dopravní podnik Ostrava inzeroval, že přijmou řidiče autobusů, že probíhá kurz skupiny D, jako dvojky, podmínka: dva roky praxe. Já jsem Vám tam přišel na osobní oddělení a bez problémů jsem to zvládnul. Patnáct roků jsem jezdil autobusem. Tady ten, to je moje RTOčka, tam co mám, nejdřív Rky předtím, RTOčky a potom byly ŠMky, Škoda ŠM 11. A to mně fakt bavila ta práce. 

Když jsem nastoupil jako řidič, byl jsem první řidič autobusu Rom tady. A posmívali se a zpívali vždycky, jak mě viděli, někteří: „Cikáne věrný, Cikáne černý!“ A já jsem šel za ním, ne že bych se hádal, povídám: „Poslouchej, příteli, já se jmenuju Michal, a když je ti to těžký vyslovit to jméno, tak si mě nevšímej, jo?“ 

Autor:  Iveta Demeterová  (ide)
Pořad: O Roma vakeren  |  Stanice: ČRo Radiožurnál
Čas vysílání: sobota 20:05  |  Délka pořadu: 55 minut  
 

Nové články v rubrice