Anna Koptová se po sametové revoluci stala poslankyní Slovenské národní rady

Anna Koptová byla v letech 1990-1992 poslankyní Slovenské národní rady. O své cestě k politice vypráví:

„Potom jednoho dne večer mi kdosi telefonoval a byl to Emil Ščuka a řekl mi: ‚Víš co, navrhujeme Tě, abys šla do federálního shromáždění jako poslankyně.’ A já jsem tehdy měla čerstvě narozenou dceru Janku, narodila se v říjnu, měsíc před revolucí, takže já jsem byla na mateřské dovolené. A tak jsem mu říkala: Milo, to je velmi lákavé, ale já tam určitě nepůjdu, protože tu mám měsíční dceru a přece jí tu nemůžu nechat a jít do parlamentu do Prahy. A on mi na to potom řekl: ‚Víš, rozumím tomu, chápu to, ale pak tedy uvažuj o tom, že půjdeš do Slovenské národní rady, protože ta nerokuje celý týden, ale jen nějaké dny, a to vydržíš.’“

A tak nastala doba učení se novým věcem.

„Tak potom jsem se začala zabývat tím, jak ty parlamenty vlastně fungují, a zase to byla netypická situace, protože se ten režim tvořil – ten starý padnul a ten nový ještě nebyl pořádně zralý a vykrystalizovaný, tak jsem také nevěděla, jak to může dál pokračovat. Ale potom mě tak vehementně přesvědčili, že ‚kdo jiný, když ne Ty z toho Slovenska bys tam měla jít.’ A potom se stalo, že jsem kandidovala na kandidátce Verejnosti proti násiliu a Verejnosť proti násiliu šla společně s Občanským fórem v Česku. Myslím, že jsem na té kandidátce byla sama, a ti ostatní, kteří šli ze Slovenska, třeba Gejza Adam byl na této kandidátce, ale na federální, šel do Federálního shromáždění. A pak byli ještě dva. Seman kandidoval za bývalé komunisty, také se dostal do Federálního shromáždění. A to byli asi všichni Romové, myslím, že ze Slovenska byli čtyři. A já jsem byla jediná ve Slovenské národní radě.“

Za dobu působení Romů v parlamentu se leccos podařilo.

„Ty dva roky, kdy jsme byli v těch parlamentech – poprvé v historii byli Romové sami za sebe v parlamentech – tak se stalo to, že v průběhu těch dvou let se nám podařilo, že ty parlamenty rokovaly samozřejmě o nových poměrech ve společnosti, a jelikož jsme byli na kandidátce Verejnosti proti násiliu a Občanského fóra, tak tato politická síla se nemohla distancovat od toho, co jsme chtěli. A prosadili jsme, že Romové jsou skutečně menšina a že mají právo vzdělávat se ve svém mateřském jazyce a pěstovat svou kulturu.“

Dobrou průpravou pro ni bylo studium žurnalistiky.

„Takže tak jsem se dostala k politice, i když ta žurnalistika byla obrovská zkušenost a obrovská příprava na politiku, protože žurnalistika je o politice. Takže pro mě to nebylo až tak úplně nové, ale zase v tom parlamentu byly věci úplně nové v jiných souvislostech, takže tam jsem se musela hodně naučit a také chápat, jak ten režim může existovat, jak funguje a jak v tom režimu já mohu fungovat a také ti ostatní, kteří asi ode mě očekávají to a to...“

A také vznikly významné romské instituce.

„V té době se opravdu podařilo hodně věcí. Založili jsme divadlo Romathan – první romské profesionální divadlo v Košicích, střední uměleckou školu, kde se dodnes maturuje z romského jazyka a je to asi nejstarší škola v rámci celého Československa, kde se učí romský jazyk a maturuje se z něj. Myslím, že ta škola byla založena v roce 1991 nebo 1992. V roce 1991 začaly na Slovensku vycházet první romské noviny – Romano lil, které vychází dodnes, což je opravdu velké.“

Uvedené projekty fungují dodnes.

„Chci říct, že to, co jsme tehdy udělali, žije. A to znamená, že to byly dobré projekty, že to byly projekty, které měly svou myšlenku, upřímnost a byly čisté. Ta myšlenka v nich byla čistá. A ony do dnešního dne žijí! Začaly opravdu vycházet noviny, v rozhlase a v televizi se začalo mluvit romsky atd. Položily se základy pro národně-uvědomovací proces, že Romové začali vnímat to, že nejsou Cikáni, že nejsou Slováci cikánského původu, nebo jak to bylo formulováno, už si to nepamatuji a ani si to období nechci pamatovat... Začali jsme se cítit úplně normálně. I když musím říct pravdu, že v mém případě jako osoba jsem to nikdy takto nevnímala, protože jsem se vždy cítila svobodným člověkem, který má svůj názor, umí si vytvořit svůj názor a najde si cestu a způsob, jak ten názor, řekněme, možná ani neprosadit, ale zveřejnit. A to pro mě bylo velmi důležité a podstatné a myslím, že do dnes to tak je.“

Říká Anna Koptová.