Osobnosti17. října  2019 v 15:59  

Lukáš Kotlár: Ačkoliv jsem neměl stejnou startovací pozici jako mí vrstevníci, uspěl jsem

Lukáš Kotlár - Foto: Ondřej Tomšů

Lukáš KotlárFoto: Ondřej Tomšů

Lukáš Kotlár je talentovaný a cílevědomý. Vystudoval gymnázium Open Gate a v současné době studuje na vysoké škole. Je patronem dětí z dětských domovů, ve kterých i on sám vyrůstal. Díky svému silnému životnímu příběhu a pomoci druhým získal Lukáš Kotlár ocenění DofE. Dnes vede časopis Zámeček. Do studia ho pozvala Iveta Demeterová.

Lukáši, ve svých 23 letech jste toho už hodně zažil, přesto vás to nezlomilo. Dá se říct, že vás to s lehkostí poslalo dál. Soudím tak alespoň podle toho, co jsem si o vás zjistila. Jste připraven? 

„Kdybych řekl, že jsem vždy připraven, bylo by to nesebekritické. To, co se kolem mne děje, mě ovlivňuje a posouvá vpřed, jsou ale věci, kterým se záměrně vyhýbám. Proto nejsem vždy na všechno připraven.“ 

Píše se hlavně o tom, že jste vyrůstal v dětském domově. Není vám to někdy nepříjemné, když se na to pořád ptáme? 

„Naopak. To s tou připraveností dost souvisí. Mě to spojení s dětskými domovy nevadí. Chci ukázat, že mladí lidé, kteří opouští v 18 letech ústavní výchovu, mohou být úspěšní a prospěšní pro společnost.“ 

Vy jste se věnoval politologii a teď přecházíte na mediální studia. Proč jste se takhle rozhodl? 

„Po gymnáziu jsem byl do světa politologie a mezinárodních vztahů nadšený, ale poslední 3 až 4 roky se aktivně pohybuji ve světě komunikací, reklam a médií. A řekl jsem si, že bych chtěl mít vysokoškolský titul. Rozhodl jsem se proto trávit čas smysluplně a od října nastupuji do prvního ročníku mediálních studií.“ 

Vy jste získal jedno významné ocenění. 

„Šlo o mezinárodní cenuvévody z Edinburghu v ČR. Splnil jsem tři úrovně programu, tzn. bronzovou, stříbrnou a zlatou, které se lišily především ve dlouhodobosti. To, čemu se věnuji. Důležitý byl všestranný rozvoj. Kromě dovedností jsem se věnoval také dobrovolnictví, byl jsem na dobrodružné expedici. Jde zkrátka o všestranné rozvíjení člověka, proto se mi tento program hodně líbil.“ 

Časopis Zámeček je určen pro dětské domovy - Foto: Internet

Časopis Zámeček je určen pro dětské domovyFoto: Internet

Jste kreativní a neustále se rozvíjíte. Čemu se věnujete v současné době, kromě toho, že nastupujete na vysokou školu? 

„Dříve jsem měl spoustu různých zájmů, za což mě ostatní dost kritizovali. Odráželo se to samozřejmě na škole a důležitých povinnostech. Dnes ale vím, že je důležité mít práci, zázemí a to se mi teď v Praze daří. Mám skvělou práci a zároveň se věnuji aktivitám, které mě posouvají vpřed, tedy moderování a neziskový sektor.“ 

Co se vám líbí na práci za mikrofonem? 

„Díky moderování romských akcí poznávám mnoho nových romských přátel a obecně téma romství, které pro mě bylo vždy úplně cizí.“ 

Když jste vyrůstal v dětském domově, byla vaše romská identita potlačena? 

„Ze strany domova byl vždycky tlak na to, abych poznával rodinu, abych tam jezdil, to musím uznat. Ale celkově je romská identita v dětských domovech potlačována. Zrovna v našem dětském domově se romským jazykem nemluvilo tak, jako v některých jiných. Já jsem ani neměl velký zájem o to, poznávat svoji rodinu, svoji kulturu. Do mých 15 až 16 let jsem o tom nevěděl vůbec nic.“ 

Co se stalo, že se ve vás probudil zájem a vy jste si začal své romství uvědomovat? 

„Lidé se mě na to začali ptát. Nejen novináři, ale i mí přátelé. Ptali se, jak bych řešil některá romská témata. Mě to ale zároveň táhlo za mikrofon. Dostal jsem se k moderování romského festivalu Khamoro, nebo k předávání romských stipendií romským studentům. Zvláštní bylo, že já, jako Rom, nevím o romství nic. Všichni kolem se o tom bavili a divili se, jak to, že neumím romský jazyk, nevím vůbec nic. A mě toto postupné poznávání toho, kdo jsem, inspirovalo k tomu, zkoumat dál.“ 

Takže s romským jazykem jste se moc nesetkával. 

„Vůbec a dodnes romsky neumím. Letos ale začnu chodit na dobrovolné semináře romštiny. Problém je v tom, že jsem olašský Rom, kteří mají romštinu jinou. Věřím ale, že pokud chytnu alespoň základy, budu se moct posunout dál.“ 

Je jazyk základem k tomu, abyste porozuměl romské kultuře? 

„Pro mě je to spíše důvod k zábavě s mými přáteli. Padají vtipy v romštině, nebo různé hlášky a já jim nerozumím. Všichni se kolem mne smějí a já jen koukám. Proto bych jednou chtěl umět romsky tak, abych rozuměl přátelům.“ 

Lukáši, povídal jste si někdy na téma romství se svými rodiči? 

„Skoro vůbec. Protože při setkávání s rodiči jsme vždycky mluvili spíše o dětském domově. A dlouho trvalo, než uznali, že to, že jsem šel ústavní cestou, pro mě bylo přínosem. Tohle bylo vždy naším velkým tématem. Na druhou stranu na mě nikdy nezapomněli a vždy se mi snažili říkat, že jsem jejich a že do rodiny patřím. Což pro mě bylo trochu zvláštní.“ 

Zvláštní ve smyslu, že jste to od nich neuměl přijmout? 

„Já vůbec nechápal, co znamená ta rodinná vazba. Když mi rodiče řeknou, Lukáši jsi náš, a já přitom vyrůstám na úplně jiném místě, je to zvláštní. Kam a komu patřím? Největší zastání jsem měl vždycky v dětském domově, ne v rodině.“ 

Máte to rodičům za zlé? 

„Rozhodně ne. My jsme v kontaktu přes sociální sítě a oni své zprávy pokaždé začínají ve stylu, že jsem jim neodpustil. Já to přitom vůbec neřeším. Naopak. My jsme jedni z těch šťastných, kteří jsou dnes v kontaktu, dokonce i se sourozenci, a můžeme to porovnat. Rodiče sami vidí, jakým je přínosem, že jsem mohl studovat a rozvíjet se v aktivitách, o kterých moji sourozenci dodnes nevědí.“ 

Rodiče si vyčítají, že se vám tolik nevěnovali, že nebyli u vašich prvních krůčků? 

„Ano a je jim líto, že jsem nebyl součástí rodiny. I když paradoxně pro ně jsem a vždycky jsem byl. Důležité ale je si uvědomit, že bych nebyl tolik úspěšný – tzn., že studuji, pracuji a bydlím v Praze – ale zase bych poznat tu rodinu. Pro mnoho lidí to je asi víc.“ 

Co vás v nejbližší době čeká? 

„V práci jde o běžnou pracovní agendu v public relations. Kromě toho nás čeká vydávání nového dílu časopisu Zámeček pro dětské domovy. Čekají nás také pobytové akce pro děti z dětských domovů. Ono se ukazuje, že není nejdůležitější dávat dětem sponzorské dary, peníze a dárky, ale dávat jim příležitosti, jak se vzdělávat, jak uspět na pracovním trhu. Líbí se mi proto projekty, které nabízí dětem pomoc při jejich odchodu z dětského domova. Ony nepotřebují jenom práci, ale i psychoterapeutickou péči. To, čím si za jejich krátký život prošly, si s sebou nesou do života.“ 

Máte nějaké přání? 

„Přál bych si, aby tu bylo co nejvíce mladých, úspěšných Romů, kteří půjdou příkladem nejen romské společnosti, ale i většinové.“ 

Už vám někdo z mladších Romů nebo dětí z dětského domova řekl, že jste příkladem a vzorem? 

„Občas se to stane při nějaké z besed, že mi někdo řekne, jak se mu líbí to, po jaké cestě jdu a že ho to inspiruje. Bývá to třeba prostřednictvím zpráv na Facebooku nebo při osobních setkání s dětmi. A je to pro mne důležité. Ukázal jsem jim, že ačkoliv jsem neměl stejnou startovací pozici jako mí vrstevníci, uspěl jsem – alespoň pro tuto chvíli. A snažím se ukázat i ostatním dětem z dětských domovů, že pokud půjdou za tím, co opravdu chtějí, tak že mohou. To je důležité jim říct.“ 

Autor:  Iveta Demeterová  (ide)
Pořad: O Roma vakeren  |  Stanice: ČRo Radiožurnál
Čas vysílání: sobota 20:05  |  Délka pořadu: 55 minut  
 

Nové články v rubrice

Významní Romové

Světové osobnosti


Osobnosti z Česka a Slovenska