Matéo Maximoff – první romský spisovatel

Matéo Maximoff byl významný romský spisovatel, v pozdější etapě svého života se stal i evangelikálním pastorem. Narodil se v Barceloně, ale většinu svého života strávil ve Francii. Jako první Rom začal psát romány, celkem napsal a vydal jedenáct knih (deset románů a jeden soubor povídek napsaných ve francouzštině), časopisecky publikoval i několik kratších povídek (psaných romsky i francouzsky).

Ve svých knihách popisuje svou osobní zkušenost s romským světem, jeho romány podávají obraz zvyků a tradic kalderašských Romů a umožňují pochopit jejich mentalitu a sociální vztahy. Psal převážně francouzsky, v menší míře i kalderašským dialektem romštiny, do kterého také přeložil Nový zákon a Žalmy.

Matéova matka pocházela z romské subetnické skupiny Manuše z Francie a byla sestřenicí známého romského hudebníka Django Reinhardta, zakladatele gypsy jazzu.

Otec Maximoff, přezdívaný Lolia, se narodil v Rusku roku 1890. Byl ze skupiny Kalderašů, jeho rod pocházel z území dnešního Rumunska, odkud se po osvobození tamních Romů z otroctví (roku 1855 v Moldavsku a roku 1856 ve Valašsku) vydal do Ruska. Matéův pradědeček z otcovy strany odešel se svými příbuznými do Ruska hned v roce 1855. A byl to právě on, kdo si dával říkat „Maximoff“ – protože byl velmi vysoký a silný (měřil 2,10 metrů a vážil 160 kg), vybral si pro sebe jméno, ve kterém zaznívalo slovo „maximum“. Zemřel v roce 1910 ve věku 98 let a stal se hlavním hrdinou Matéova románu Le prix de la liberté (Cena svobody), kde vystupuje pod jménem Isvan. V tomto románu Matéo popsal rumunskou historii svého rodu, kterou znal z vyprávění. Vytvořil ho v roce 1955 k oslavě stého výročí zrušení otroctví v Rumunsku.

Život Romů-kalderašů na jejich třígenerační „ruské zastávce“ ztvárnil Matéo Maximoff v díle Ce monde qui n'est pas le mien (Tento svět, který není můj).

Matéův dědeček se ženou a čtrnácti dětmi, mezi nimiž byl i Matéův otec, odešli z Ruska v roce 1914 a přes Polsko, Německo a Francii doputovali do Španělska, kde se Matéův otec seznámil se svou budoucí manželkou. A právě tam se v Barceloně, v čínské čtvrti (Barrio Chino), narodil Matéo jako prvorozený syn, nejstarší z pěti sourozenců. Přesné datum jeho narození není známo – rodiče své dítě totiž nenahlásili na radnici, takže neměl rodný list, ale pouze list křestní. V jeho osobních dokumentech se později jako datum narození začal uvádět 17. leden 1917.

Po skončení první světové války se Maximoffův rod odstěhoval do Francie, kde se živil především kotlářstvím. V roce 1925 zemřela tehdy osmiletému Matéovi matka a o šest let později, v roce 1931, i jeho otec. Ve čtrnácti letech se tak Matéo stal sirotkem a zároveň hlavou malé rodiny a živitelem čtyř mladších sourozenců. Musel tvrdě pracovat, nemohl chodit do školy, přesto se však sám naučil číst a psát.

Svůj první román Matéo napsal za zvláštních okolností. Zhruba v roce 1938 se připletl do jedné z mezirodových rvaček, která skončila smrtí tří jeho příbuzných. Všichni zúčastnění byli vzati do vazby, kde Matéo zaujal svého mladého advokáta svou živostí a barvitým popisem romských tradic a na jeho popud sepsal několik poznámek o tom, jak ke rvačce došlo. Posílen advokátovou pochvalou, že umí hezky psát, využil čas strávený ve vězení k sepsání příběhu, který mu několikrát vyprávěla babička i otec a který si upravil podle sebe.

Tak v průběhu října 1938 vznikl román Les Ursitory (Sudba ursitorů), který se odehrává v Rumunsku a popisuje příběh Roma Arnika, jehož život je rozhodnutím mytických ursitorů zaklet do kusu dřeva, které hned po jeho narození ohoří, ale z ohně je ještě včas zachráněno. Matéův právník byl románem nadšen a doporučil ho prestižnímu pařížskému nakladatelství Flammarion, které se rozhodlo pro jeho vydání, k němuž však mohlo dojít až po druhé světové válce.

Právě na jejím prahu se Maximoffově širšímu rodu nepodařilo z Francie včas uprchnout, byli zastaveni na francouzsko-španělských hranicích a později internováni v táboře Lannemezan (v departementu Hautes-Pyrénées), v jednom z mnoha táborů pro kočovníky, kde v krutých podmínkách přežívali až do konce války. Právě tam jim výrazně pomohly peníze z nakladatelství Flammarion. Z internace se do Paříže Matéo vrátil těsně před jejím osvobozením a na předměstí Romainville pak žil až do své smrti v roce 1999.

O hrůzné válečné době Matéo vypráví v knize Routes sans roulottes (Cesty bez vozů). Co se týče románu Sudba ursitorů, v nakladatelství Flammarion vyšel v roce 1946 a později byl přeložen i do řady cizích jazyků včetně češtiny (v roce 2007 ho vydalo nakladatelství Argo).

V 60. letech 20. století došlo v životě Matéa Maximoffa k dalšímu zlomu, který se týkal víry. Jeho maminka byla katolička a tatínek pravoslavný, ale v roce 1964 prožil Matéo intenzivní duchovní zážitek v letničním prostředí a zanedlouho poté se stal evangelikálním kazatelem. Po zbytek svého života se věnoval pastorační činnosti mezi Romy a vydával se na cesty po celém světě. Přeložil celou Bibli do kalderašského dialektu romštiny, ale z jeho překladu byl dosud publikován jen Nový zákon (E nevi vastia, 1995) a Žalmy (E Nevi Viasta ai O Psalmo, 1998, Alliance Biblique Universelle).

Matéo zemřel 24. listopadu 1999 po dlouhé nemoci. Jelikož pocházel z prostředí kalderašských Romů, kteří po několik století žili na území dnešního Rumunska, dodrželi jeho příbuzní a blízcí po jeho smrti zvyk zvaný pomana. Matéův blízký přítel, romský sochař a spisovatel Gérard Gartner, vysvětluje, co to pomana vůbec je:

„To je rumunský zvyk. Když byli rumunští Romové v roce 1856 osvobozeni z otroctví, rozešli se do světa i se svými rumunskými zvyklostmi. A pomana probíhá během jednoho roku po úmrtí člověka, teprve po roce končí smutek. Během smutku za zemřelého bylo ve zvyku, že jeho rodina vybrala někoho, kdo po dobu jednoho roku zaujal místo po zesnulém nebo po zesnulé. Je více variant, jak to probíhá. Ale vždy je někdo, kdo nahradí zesnulého tím, že ho imituje. Má mluvit jako mluvil on, vyprávět příběhy, které vyprávěl on, oblékat si jeho oblečení a tak. Romové v Paříži už pomanu nepraktikují. Ale pro mě to byla záminka k napsání knihy o Matéovi. Když mě jeho rodina vyzvala, abych Matéa nahradil, vtělil jsem se do něj. A v knize jsem to sice já, kdo mluví o něm, ale kniha je napsána v první osobě jednotného čísla, jako by to byl Matéo, kdo mluví a kdo vypráví o svém životě.“

Kniha, kterou Gérard Gartner napsal, se jmenuje Matéo Maximoff – Carnets de Route (Matéo Maximoff – Zápisky z cest).

„Když zemřel, jeho dcera a syn nechtěli vyklízet dům, kde zemřel, a byl jsem to já, kdo se této práce ujal. Dům se měl prodat, takže bylo třeba z něj odvézt všechny Matéovy věci. Tak jsem je odvážel svou dodávkou. A když jsem před svýma očima měl všechny ty fotografie, všechny dokumenty, dostal jsem chuť napsat jeho životopis. Ale nikdy předtím jsem na to nepomýšlel. Nikdy jsem si nepsal poznámky, když jsem se s ním někde toulal a to jsme spolu procestovali hodně zemí. Ale po jeho smrti jsem dostal chuť napsat o něm knihu, a se svolením jeho dětí jsem si ponechal vše, co by při této práci mohlo být užitečné, třeba různé rodinné dokumenty.“

Práce na knize nakonec zabrala Gérardovi několik let.

„Trvalo to čtyři roky. První rok jsem respektoval dobu smutku a nic jsem nedělal. Ale když smutek pominul, hned jsem se dal do práce a během tří let jsem napsal toto dílo.“

Matéo Maximoff je pohřben na novém hřbitově v Romainville. Za jeho tvorbu mu v roce 1985 Ministerstvo kultury udělilo řád Chevalier des Arts et Lettres (rytíř Řádu umění a literatury) a v roce 1987 získal mezinárodní romskou cenu Prix des Neuf Muses (Cena devíti múz).