V Indii je každý Rom, říká dobrovolník Roman Hanák

„Oblíbenou hrou je „kabade“, což je něco jako vybíjená bez míče. Nebo si hrají s kamínky, s balónem, skáčou přes švihadlo, atd.“

Říkal jste vybíjená bez míče? Jak se hraje?

„To nedokážu přesně říct, protože jsem to dodnes nepochopil. A to neustále chtěli, abych to s nimi hrál! Dávají to naboso.“

Kolik těm dětem je?

„Zhruba od pěti do dvanácti let. Škola se ale rozšiřuje, takže nakonec bude pro děti ve věku odpovídajícím naší základce. Pro ně je to jako střední škola, zatímco u nás je to druhý stupeň.“

V sirotčinci jsou děti právně volné?

„Většina tamních dětí jsou absolutní sirotci. Nad jinými převzal záštitu Šrí Brahma (zakladatel sirotčince), guru. Když za ním přijde rodina, že opravdu nemá peníze na to, aby dítě uživila, že jsou rádi, že se postarají o sebe, tak ho Šrí Brahma přijme. Třeba Banu, kterému je šest let. Přivezl ho strýc na speciálně upravené motorce, protože nemá jednu nohu. Oba jeho rodiče zemřeli. To jsou podmínky, na základě kterých jsou děti přijímány.“

Je v Indii hodně sirotků?

„Ano.“

Čím je to způsobeno?

„Velká koncentrace lidí, málo práce a tedy i chudoba. Špatné lékařské ošetření, tím pádem horší zdraví.“

Jak to tam je s lékařskou péčí?

„Svým způsobem je příjemné, že se neřeší každá prkotina. Často se tomu dává prostor a děti mají mnohem větší imunitu, protože jsou takzvaně „obouchané“.“

Setkal jste se tam s Romy?

„Tam je každý Rom!“

A jak je to s kastovním systémem?

„Setkávám se s dětmi z 5. kasty, která je nejnižší – říká se jim Nedotknutelní. Od jisté doby tam toto rozdělení není oficiální, ale kastovní systém tam pořád vládne. Tato nejnižší kasta je díky němu utlačována, mají nižší šance na získání práce. Jedinou možností, jak se lépe prosadit a dát světu vědět, že existuju, a že když zemřou, tak je nikdo nenechá ležet na ulici – což je absolutně reálná věc – je to, že se zařadí do státního systému skrze lepší vzdělání, které jim poskytuje Šrí Brahma.“

Indie je známá tím, že když se do rodiny narodí chlapec, je to velká sláva, naopak u děvčat je to veliký smutek.

„Přesně tak. Ono je to pro rodinu velmi nákladné. Každá maličkost. Strojit velkou hostinu, zvát celou rodinu, to všechno hradí rodina dcery. Když se pak narodí vnoučata, tak velkou zodpovědnost za ně dál nese otec dcery. Tedy chlapec jednoduše vypadne z domu a musí se postarat on.“