Vzpomínka na Hildu Pášovou

12. květen 2018

Spisovatelka, pedagožka a moderátorka Hilda Pášová zemřela v březnu tohoto roku ve věku 76 let. Narodila se v roce 1941 na Slovensku a v roce 1947 se s rodiči a příbuznými přistěhovali do pražských Letňan. Tedy, jak sama říkala - přistěhovali se tetičky, strýčkové, děti, no skoro půlka jejich slovenské osady. A neuměli česky.

„Padesát lidí najednou se rozhodlo, protože to jsme nebyli jenom my, ale i příbuzní a známí. Rozhodli jsme se kvůli práci přijet sem, do Čech. Přijeli jsme do Letňan a tady byly tři továrny – Avia, Výzkumný letecký ústav a Rudý Letov. Všechno to byly vojenské továrny, kde se vyráběla letadla a naštěstí v nich pořád přijímali dělníky. Obdivuhodné bylo, že všechny tetičky a strýčkové už byli ve středním věku, měli spoustu dětí a vlastně začínali nový život, šli do neznáma. Navíc si představte, že neuměli slovo česky ani slovensky, protože měli maďarské školy. Dorozumívali se proto mimikou, posunky. Až časem se naučili pár slov, aby se domluvili v obchodě. Všichni začali dělat pomocné práce, buď jako uklízeči, nebo jako můj tatínek, který nastoupil do kotelny. Výborní byli v tom, že se přizpůsobili, že si zvykli a byli strašně stateční. Zařídili život tak, aby rodina mohla fungovat.“

Učili jsme se za pochodu

Hildě Pášové tehdy bylo zhruba pět let. O rok později měla začít navštěvovat českou školu. Musela se vypořádat s češtinou, kterou ze své rodiny neznala.

„Než jsem nastoupila do první třídy, tak jsem měla rok na to, abych se naučila česky. Aspoň pár slov. Ostatní děti, které byly starší, šly prostě do školy a učit se musely za pochodu. Nakonec to dopadlo tak, že jsme uměli česky líp než české děti.“

Po základní škole Hilda vystudovala gymnázium a rozhodla se pro studium na vysoké škole.

„Udělala jsem zkoušky na Pedagogickou fakultu a do toho onemocněl tatínek – dostal žaludeční vředy a musel na operaci. Šel do invalidního důchodu a bral asi tři stovky. Tak jsem musela všeho nechat a nastoupit do práce. Vdala jsem se, narodil se mi syn a později dcera. Pak jsem nastoupila na státní komisi.“

Hilda Pášová pracovala většinou v administrativě a přestěhovala se na pražské Vinohrady.

„Na ministerstvu jsem pracovala až do revoluce. Když se to po převratu rozpadlo, nastoupila jsem na radnici Prahy 2, na Náměstí Míru. Tam jsem asi osm let pracovala jako sociální pracovnice.“

Emancipace Romů

Po roce 1989 byla Hilda aktivní v emancipaci Romů.

„Po revoluci jsme měli výborně našlápnuto. Tam, během shromáždění na Letné, tak si myslím, že nás Češi poprvé vzali jako etnikum, které zkrátka patří do našeho státu a že sem patříme. Ale od té doby to šlo všechno dolů. Je to zoufalý, vůbec se to nedá s tím rokem 1989 srovnat! Před revolucí byla situace pro Romy lepší v tom, že byla pracovní povinnost a každý Rom měl práci. V občance měli všichni zaměstnání a neznala jsem Roma, který by byl bezdomovec, který by neměl byt. Všichni měli střechu nad hlavou a měli jistotu, že když budou chtít, tak tu práci seženou. Což dneska neexistuje. Dneska už druhá generace neví, co to je být zaměstnán. Nejenom ti staří Romové, ale i mladí, co vyjdou ze školy, tak nemají šanci.“

Hilda Pášová vždy preferovala vzdělání, což kladla na srdce dětem i rodičům.

„Samozřejmě že máme nesrovnatelně víc vysokoškoláků, víc vystudovaných Romů, kteří jsou inteligentní, mají tituly. Máme lékaře, máme umělce, bezvadně funguje romská konzervatoř. Tyto věci ale nejsou na očích, většinová společnost to nevidí a málo se mluví o tom, kolik je mezi námi inteligentních a nadaných lidí, kteří žijí tak, jak se má, spořádaným životem. O těch se neví. Ví se jen o těch pár jedincích, kteří naši pověst opravdu kazí.“

autor: Jan Rosenberg
Spustit audio

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.

Václav Žmolík, moderátor

tajuplny_ostrov.jpg

Tajuplný ostrov

Koupit

Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.