Zdeněk Lázok: „Jestliže jsem zdědil nějaký talent, zdědil jsem ho po svém tatínkovi“

„Muzika mě živí 32 let. Začínal jsem ale pod agenturou, pod Pragokoncertem, když jsem nastoupil jako řadový muzikant. Musím se přiznat k jedné věci, a to, že neznám noty. A dokonce v té době porota vyžadovala nějaké otázky týkající se i politiky. Když mně položili otázku: Řekněte nám o významu vědecko-technické revoluce... Zkrátka jsem nevěděl. Notový zápis, ten taky neprošel, ale byl jsem naočkovaný od kolegů muzikantů, kteří mi řekli: Až tam půjdeš zpívat, zazpívej Ach synku, synku, protože předseda té poroty, pan Přichystal, mimo jiné operní pěvec, ten to miluje,“ vzpomíná na své hudební začátky Zdeněk Lázok, kterému kromě talentu pomohla k úspěchu i náhoda.

„Co ná zazpíváte? To byla otázka předsedy poroty. Řekl jsem mu, že zazpívám lidovou píseň Ach synku, synku. On se zeptal: Můžu se zeptat, pane Lázok, který z těch muzikantů vám to poradil, abyste prošel?Zazpíval jsem jí, ale dal jsem ji po svém, se svým aranžmá. On si to dokonce přál. A prošel jsem. Od té doby mě muzikantství vzalo.“

Zdeňka Mrzí, že ho tatínek muzikantství nestihl naučit a nemohl si s ním zahrát na jednom pódiu.

„Jestliže jsem zdědil nějaký talent, zdědil jsem ho po svém tatínkovi, který, mimo jiné, byl zakladatelem souboru Poľana, což byl hodně známý soubor. Byl vynikající houslista ze starší generace. Nemohl mě ale učit, toho už jsem se bohužel nedočkal. Otec zemřel, když mi bylo 7 let.“

Logo|foto:Český rozhlas

Jeho sen hrát na klavír mu splnila až jeho maminka. Už tehdy vznikaly v jeho pokoji první autorské skladby.

„V 15 letech jsem toužil po klavíru, v 16 letech jsem ho od maminky dostal z půjčovny. Začal jsem se učit, v podstatě jako samouk. Neměl jsem ani lidovou školu umění, ani konzervatoř. Co se týče hudebního vzdělání, tak to jsem bohužel neměl žádné.“

Počátkem 90. let se prosadil s žánrem, který doposud z muzikantů nikdo nehrál – Rom-popem. Společně se svým bratrem složili písně, které dnes už zlidověly.

„Nebylo těžké se prosadit, protože v době, kdy jsem měl slávu, začalo to žánrem. Ujal se strašně rychle a strašně rychle se to rozjelo po republice. Nevím, jak mě to napadlo. Začal jsem doma s klavírem, pak jsem zjistil, že existuje nějaký automatický bubeník, který se dá naprogramovat. Ale to šlo opravdu jenom o rytmiku, všechno ostatní jsme hráli živě. Byl to můj bratr Mirek Lázok na baskytaru, Florián Kotlár na saxofon. To bylo takové to nejznámější trio bratří Lázokových, kteří tuto muziku začali propagovat. Následně jsem se přesunul do Prahy, a tam vznikla sestava s Miškem Gadžorem, s Arnoštem Oláhem, Mirek Kalea, a to jsme si říkali Te Amen.“

Zdeněk ke konci roku vydává novou desku. A vše bude, jak jinak, autorské.