Co se zachovalo a co se změnilo?

Příslušníci rozvětvených rodin, „silných rodů“, mají dodnes větší autoritu u ostatních a vzájemně si pomáhají; ostatně i současné romské kulturní či politické subjekty jsou tvořeny v jednotlivých městech vždy příslušníky určitých rodin, příbuzensky spjatých, z čehož bohužel vyplývá dnešní řevnivost mezi nimi, a tím i nejednota společensko-politického romského hnutí jako celku.

Zákon čisté krve a smíšená manželství

Dříve platil u většiny romských skupin nepsaný zákon „čisté krve“, který zakazoval manželství s jinoetnickými partnery. Tento pozůstatek rodové endogamie přetrvává u většiny Romů olašských, zatímco u všech ostatních se tento zákaz začal narušovat již v uplynulých letech. Dnes již téměř neplatí nejen mezi jednotlivými skupinami, ale i vzhledem k ne-Romům; počet interetnických – smíšených manželství romsko-českých, romsko-slovenských či jiných stále narůstá a je dokladem zásadnějších změn v hodnotové orientaci a postavení Romů, zejména v českém a moravském městském prostředí (romský partner, častěji je to muž, si obvykle však přitom zachovává svoji identitu, což je pozitivní).

V poválečných letech a ještě výrazněji v současné době probíhají u Romů stále hlubší změny v jejich společenské pozici, ve způsobu života, kultuře a hodnotové orientaci v celém romském společenství. Romská populace – dnes již národnost – se v době komunismu i po revoluci zásadně změnila:

vnitřní strukturoupočtem a územním rozloženímprohloubením vnitřní diferenciace podle jednotlivých etnických podskupin, ale i v důsledku nové vnitřní společenské hierarchie, změnami některých komponent způsobu života a kultury, celým charakterem této národnostní skupiny oproti stavu předchozímu
Důsledky těchto změn jsou na jedné straně z části pozitivní, na straně druhé ale více negativní. Tradiční romské společenství se svými vnitřními zákony a normami bylo v podstatě rozbito, přičemž předchozí skupinové zákony a tradiční hodnotový systém nejsou obvykle nahrazovány novými, lepšími.

Soužití Romů a ne-Romů

Pokusy bývalého československého socialistického státu asimilovat či společensky integrovat Romy mezi většinovou populaci byly nesprávné a tím nerealizovatelné; u Romů nešlo jen o „vyrovnání sociálně-ekonomické a tím kulturní zaostalosti“ – jak se tehdy říkalo a na čemž bylo postaveno tzv. „řešení romské otázky“. Vždy šlo a stále jde o interetnický problém vzájemné koexistence – soužití dvou odlišných kultur, kterému brání a brzdí jej a komplikují hluboké předsudky v oblasti vzájemných vztahů Romů kontra „gádžů“.

Na jedné straně bylo u větší části Romů dosaženo sice zvýšení sociálně-ekonomického postavení, pokud jde o životní úroveň a některé změny v materiální kultuře a ve zvýšení vzdělanosti, na straně druhé však – v důsledku nerespektování etnicko-národností specifiky Romů – narůstala celá problematika v kvalitativně jiných směrech. Systematické potlačování tradičních romských hodnot – projevů života, kultury a jazyka – po více než čtyřicet let způsobilo, že část Romů, zejména mladých rodin ve městech, se začala za svůj romský původ stydět, přestala mluvit romsky a své děti mateřský jazyk neučila a tak se postupně stali integrovanými, ztráceli tak vztah ke své etnicko-národnostní identitě, protože tato identita a jejich specifičnost nebyla akceptována.