V rodině Milana Danihela vinšoval při štědrovečerní večeři vždy nejstarší muž

Milan Danihel pochází z Brna a jeho práce je spojena s pohostinstvím. Už několik let v Muzeu romské kultury zajišťuje provoz kavárny Beng! Na otázku, jak slaví Vánoce, nejprve odpověděl, že stejně jako Češi, ale nakonec jsme přeci jen hezkou řádku odlišností našli. Průběh Štědrého dne popisuje takto:

„Začíná tím, že ráno se začíná vařit, ozdobí se stromeček atd. Ale co je zajímavé, že třeba u nás není vhodné, když k nám v průběhu Štědrého dne přijde žena. Když přijde muž, tak se říká, že přináší štěstí. A druhá klasická věc je, že když někdo přišel už po obědě po té třetí hodině, tak už nesměl odejít a musel zůstat u toho stolu. To znamená, že už jsme ho nepustili a zůstal na večeři. Takže tohle bylo odlišné od majority. Ale na druhé straně to bylo hezké, protože ty zvyky u nás zůstávají.“

S citem k rodinným příslušníkům je spojen i další zvyk.

„Druhý den na Boží hod se my, chlapi, ráno sebereme a vyrážíme k rodinným příslušníkům – strýcům, tetám, sestrám atd. – a začneme jim vinšovat. To vinšování končí večer, všichni už máme tu dobrou, veselou náladu, a končí to tím, že se buď jde někam tancovat, anebo se tancuje doma. Bavíme se všichni a slavíme ty Vánoce.“

Při vinšování se přejí následující věci:

„Hlavně jim přejeme zdraví, štěstí, aby měli peníze. Jak se říká: Štěstíčko, zdravíčko, peníze a abychom se vždycky potkali další rok – to je základ. Protože víte, jak to je – lidé odchází a zase přichází. Ale přáli jsme si hlavně to, abychom se zase sešli ten příští rok ve stejném počtu u toho stolu. Samozřejmě bude lepší, když nás bude víc, ale ne míň.“

S jídlem to na Štědrý den vypadá takto:

„Během toho Štědrého dne nesmíme zakousnout do masa – to je ten půst, který patří k Vánocům. Až u toho štědrovečerního stolu přijde ta klasika: kapr, řízek, výpečky. Už si nemůžu vzpomenout, ale to mělo nějaký specifický romský název, ale mamka mi vždy říkala: Přikusuj to k tomu. A také klasická rybí polévka a potom dárečky, jako všude jinde.“

A kdo štědrovečerní večeři zahajoval?

„U nás to byl vždy muž nejstarší z rodiny. To znamená táta, anebo nejstarší muž. To byl pak paradox po smrti táty, že jsem byl jediný chlap v domácnosti, tak jsem to dělal já, i když mi bylo dvanáct let. Máma se na mě vždy podívala, já jsem vstal, zvedl jsem sklínku a musel jsem začít vinšovat, i když jsem byl ještě dítě. Ale už jsem to musel dělat já, protože jsem byl chlap v rodině.“

Zajímalo mě ještě, jestli pan Danihel vinšoval v romštině.

„Já se přiznám, že vždy česky. Nás rodiče už moc romsky neučili, tak jsme mluvili česky.“

Říká kavárník Milan Danihel.