Ze života Romů15. ledna  2019 v 09:25  

Anna Ličartovská pracuje na Oční klinice VFN třicet let

Všeobecná fakultní nemocnice v Praze - Foto: Marián Vojtek

Všeobecná fakultní nemocnice v PrazeFoto: Marián Vojtek

Už třicet let mohou pacienti potkávat na chodbách Všeobecné fakultní nemocnice na Oční klinice v Praze zdravotní sestřičku Annu Ličartovskou. Každý kdo jí zná, ať jako pacient se šedým zákalem nebo dokonce s onkologickým onemocněním oka ví, že jde především o velmi empatickou ženu, která vlídným slovem rozhodně nešetří.

Práce s pacienty není vždy jednoduchá. Stres a strach z operace prožívá každý, proto se Anna snaží pacienty před zákrokem maximálně uklidnit. 

„Hned po škole jsem nastoupila tady v Praze na Karlově náměstí na Oční kliniku. Bylo to v roce 1987 a pracovala jsem na normálním lůžkovém oddělení v trojsměnném provozu. Pak jsem založila rodinu a přešla na jednosměnný provoz. Teď pracuji na operačním sále a připravuji pacienty na všechny operační výkony. Chodím na ranní služby. Práce je trochu psychicky náročná, protože pacienti bývají vyděšení – přeci jen jde o operaci oka, což je docela náročné operace. Sice se teď říká, že operace šedého zákalu jsou banální, ale není to tak. Pacienti jsou vyděšení, ve stresu, můj úkol zklidnit je bývá proto také náročný. Chystám je na výkon, rozkapávám jim oči, kontroluji výsledky z předoperačních vyšetření, atd.“ 

Zdravotní sestřička zavzpomínala i na dobu, kdy se kvůli svému romství nejednou setkala i s ne zrovna vlídným přijetím ze strany kolegů. 

„Když jsem nastoupila, nebylo to přijetí zrovna vlídné, měla jsem s tím trochu problém. Jakmile ale kolegové zjistili, jak pracuji, jaký mám k pacientům vztah, zkrátka jak jsem ze školy připravená, co umím a vím, tak podle toho mě začali hodnotit. Dnes si myslím, že barva pleti nehraje žádnou roli, přijali mě dobře. Za ta léta už jsem si tu vytvořila nějaké zázemí a i ostatní ví, co ode mne mohou očekávat.“ 

„Pacienti jsou zpočátku trochu vyděšení, když mě vidí. Já se k nim ale snažím chovat mile, jsem hodně vstřícná a usměvavá, což je něco, co oni potřebují. Potom jim je jedno, jaký člověk je ošetřuje. Potřebují, aby se k nim sestřička chovala hezky a aby je uklidnila. Setkávám se třeba často s tím, že se mě ptají, z jaké země pocházím, což mě vždycky rozesměje. Oni totiž vůbec neočekávají, že by Romka mohla vykonávat tuto profesi. Lidé jsou překvapení, ptají se mě, odkud jsem a jim říkám, že jsem Romka, protože se za to nestydím, ani mi nepřijde, že by to bylo něco zvláštního. Tak to neberu.“ 

Anna Ličartovská odjakživa toužila pracovat ve zdravotnictví. Pomáhání druhým bere dodnes jako poslání. 

„Protože jsem tuto práci chtěla dělat, tak jsem si za tím prostě šla od mala. Sama jsem si všechno zjistila. Třeba moji rodiče vůbec nejsou vzdělaní, sourozenci také ne, neměla jsem tedy žádný příklad v rodině.“ 

Autor:  Rena Horvátová
Pořad: O Roma vakeren  |  Stanice: ČRo Radiožurnál
Čas vysílání: sobota 20:05  |  Délka pořadu: 55 minut  
 

Nové články v rubrice