Daniel Soukup: Romské dějiny jsou české dějiny

V diskusích se opakovaně objevuje názor, že tvůrci udělali pro soužití romské menšiny s neromskou většinou víc než všechny neziskovky dohromady. Jenže co je víc – deset nebo sto tisíc diváků, kteří si snad trochu poupravili předsudky o Romech, anebo jeden lidský život zachráněný z pasti exekucí? Ať už tu otázku položíme jakkoliv, bude to trochu jako bychom se ptali, jestli je zvuk vozembouchu zelenější než chuť chleba.

Romky a Romové to v české společnosti rozhodně nemají jednoduché. V posledních letech, kdy se terčem politických a mediálních výpadů stali spíš muslimové a migranti, jako by protiromské nálady ustoupily do pozadí; jenže pod povrchem klokotají stále. A když probublají ven, často se strhne absurdní hádka.

Fungující společenské vztahy nejde postavit ani na účetnickém „má dáti – dal“, ani na vzájemném flekování všemožnými křivdami a jejich příčinami. A neprodyšné dělení mezi „my“ a „oni“, které takovýmto sporům dodává rámec i razanci, je jednak nebezpečné, jednak – a především – iluzorní.

Nikdo totiž nejsme z jednoho kusu; každý sestáváme ze svazku identit. Nikdo z nás není jenom Čech nebo muž nebo dělník nebo ateista nebo slávista. Ideál všelidské solidarity nám možná připadá nedosažitelný nebo vzdálený; ale díky některé ze svých identit vždycky můžeme najít spříznění s druhým. Například i když jsem Neromka, můžu se – jakožto žena – solidarizovat s romskými oběťmi nucených sterilizací. Díky mnohosti svých identit dokážeme s druhými vstupovat do nejrůznějších vztahů – všednodenních, myšlených i vysněných.

Kanadský filozof Charles Taylor hovoří o sepětí mezi identitou a uznáním: uznání – anebo zneuznání – ze strany druhých naši identitu částečně vytváří. Právě proto je například tak důležité zbourat vepřín v Letech u Písku stojící tam, kde býval za druhé světové války „cikánský tábor“.

Křivdy minulosti plně odčinit nelze. Ale památník, který má vzniknout, dá najevo uznání pro všechny oběti a přeživší tábora i pro romskou identitu, neboť právě kvůli ní se většina z nich v táboře ocitla.

Přínos takovýchto počinů k vzájemnému soužití Neromů a Romů se sotva dá vyčíslit. Pokud by se vepřín neboural, dokázali bychom spočítat, kolik by za ušetřené peníze mohlo být sociálních programů, ale už ne jaké škody napáchá přetrvávající zneuznání romského holocaustu. Nicméně věci, které se nedají spočítat, nejsou jen kvůli tomu méně důležité a skutečné.

Romské a české dějiny od sebe nejde oddělit. Jedním příkladem ze sta je osud romského odbojáře Josefa Serinka. V roce 1942 byl s rodinou uvězněn v letském koncentráku. Jeho žena a všech pět dětí tam anebo později v Osvětimi zahynuly. Serinkovi se však podařilo uprchnout a stal se partyzánským velitelem. Po válce jeho strhující vzpomínky zaznamenal a před několika lety vydal historik Jan Tesař.

Serinkovo jméno nyní nese knihovna romské literatury, která se nedávno přestěhovala z Prahy na mostecké sídliště Chanov. A už si tam získává nové čtenáře, což možná leckoho překvapí. Jenže jak o Chanově říká režisér seriálu Most! Jan Prušinovský, „každodenní realita je prostě mnohem barevnější než reportáže v televizi“.