Dokument Sbohem děcáku ukazuje osudy tří lidí opouštějících brány dětského domova

18. listopad 2017

Téměř celé své dětství vyrůstali v ústavu. Nemají domov, nemají rodinu, netuší, kde budou bydlet a jak si budou vydělávat. Takový je osud tří hrdinů nového dokumentárního filmu Sbohem děcáku, který časosběrnou metodou sleduje příběhy tří mladých lidí, kteří po dosažení plnoletosti opustili dětský domov v Ústí nad Labem a staví se na vlastní nohy.

Lukáš chce být slavný hip-hopper, Simona se chystá podstoupit operaci změny pohlaví a Jarda by chtěl mít velkou rodinu. Jak se sotva plnoletý člověk bez zkušenosti života v rodině dokáže zařadit do společnosti? A jak může v naší společnosti žít a přežít jedinec, který je na světě už od dětství úplně sám, a ještě navíc se odlišuje barvou kůže? To sledovala režisérka Hana Ludvíková Muchová.

„My se známe od jejich třinácti let, čili já se s nimi znám už deset let. A natáčení tohoto filmu trvalo zhruba pět let.“

S hrdiny filmu se seznámila následovně.

„Já jsem chtěla nějakou smysluplnou brigádu a tak jsem se dostala do dětského domova, kde jsem tyto děti učila angličtinu prožitkovou metodou. Používali jsme videokameru a tak jsme se spřátelili. Lukáš mě zaujal tím, že je tvořivý a že ho zajímá rap a skládá texty, tak mi přijde, že by to byl takový dobrý mluvčí. Simona, teď už Robi, je úžasná osobnost a to, že začala uvažovat o změně pohlaví. Ale původně tam bylo to, že mi byla sympatická a vznikl mezi námi vztah. A to samé s Járou – to je bezprostřední skvělý kluk.“

Lukáš se svou přítelkyní Janou. Z dokumentárního filmu Sbohem děcáku

Jára jako jediný z trojice hrdinů filmu nevypadá jako Rom. Když však s přítelkyní a dětmi hledali byt, dočkali se odmítnutí, protože jsou Romové.

„Tam je super, že on sám říká, že neví, jestli také není Rom. On je taková úžasně otevřená bytost. Ale je to také dáno tím, že děti z dětských domovů neznají svoji identitu a tak vůbec neví. Je zajímavé, že spousta romských dětí si myslí, že jsou třeba potomky černochů. To je zajímavé, že představa, že jsou potomky černochů, je pro ně přijatelná a hrozně se jim líbí – že budou rapovat. To téma identity je tam hodně silné. A Jára miluje tu svoji ženu, která je Romka, a rozhodl se, že bude sdílet její osud. Takže to je pro mě takové dvojnásobné hrdinství, že se takhle rozhodl. Myslím si, že to také měla v životě náročné. Ale přijde mi, že ona mu hodně pomohla. Možná to z toho filmu není úplně tak vidět, ale ona je hodně rázná, od rány, ale byla to velká pomoc, že šel k ní, protože ona už byla zajetá v té společnosti a pomáhala mu. Takže to byl její velký přínos pro jeho osud.“

Jára krmí miminko. Z dokumentárního filmu Sbohem děcáku

Simona se se svým romstvím vyrovnává následovně.

„Prožívá to hodně, jako všechno nahoru a dolů – jak s tím svým pohlavím, tak i to své romství. Jednu dobu jí to přišlo super, že je Romka a velmi ji to posílilo, jindy je to zase velká nevýhoda, takže se to měnilo.“

Období po odchodu z dětského domova je podle režisérky velice náročné.

„Vidím problém v tom, že do té původní rodiny se nemohou vrátit, ale neví, co se sebou, neví, kam jít. A je to hrozně těžké být v tomhle věku úplně sám za sebe bez jakékoliv podpory, okolní sociální sítě. Když se stane průšvih, nikdo jim nedá pomocnou ruku, protože nemají ani rodinu, ani přátele. Jsou hrozně osamělí. To je hlavní problém. A ještě bych řekla, že už těch romských dětí je ten problém dvojnásobný, protože mají ještě jinou barvu kůže.“

Jára. Z dokumentárního filmu Sbohem děcáku

Jejich situaci by řešila následovně.

„Často jsou i ty dětské domovy bezmocné, protože když se to dítě rozhodne, že odejde, tak je to definitivní rozhodnutí a nemůže se tak snadno vrátit zpátky, že si to zase rozmyslelo. Ale zároveň když se mu stane nějaký průšvih, tak neví, na koho se má obrátit. Já bych jim přiřadila nějaké státem garantované a placené pomocníky, něco jaké sociální kurátory, sociální pracovníky, který by je sám od sebe vyhledal a systematicky s nimi dlouhodobě pracoval. Když to necháme na těch dětech, tak oni ani neví, že tu možnost mají, že se na někoho mohou obrátit, anebo se hrozně často stydí, nebo je tam nějaká jiná bariéra, že se k té pomoci neumí dostat sami. A je to investice, protože si tu situaci nezavinili sami, ale narodili se do ní, tak si myslím, že by si to zasloužili, aby o ně někdo takto dlouhodobě pečoval.“

Lukáš se svou přítelkyní Janou. Z dokumentárního filmu Sbohem děcáku

S filmem Sbohem děcáku má režisérka tyto plány.

„Chtěli bychom s tím filmem objíždět dětské domovy, případně ještě domy na půli cesty a další organizace, které s těmi dětmi pracují. A dělat třeba sdílené promítání pro veřejnost i pro děti z dětských domovů, aby se tam ty lidi potkali. Byla bych moc ráda, kdyby se to dostalo i k odborníkům, k někomu z vlády, ke kompetentním lidem, k neziskovým organizacím atd. A hrozně bych chtěla rozjet diskuzi všech zúčastněných – co s tím dál, pojďme něco vymyslet, aby to takhle nedopadalo, abychom pomohli.“

Říká režisérka Hana Ludvíková Muchová.

Spustit audio